11.12.-16.12. 2000

ARCHIV

Rumcajs redivivus

Útěk a dopadení nájemného vraha Jiřího Kajínka sledovaly české sdělovací prostředky i česká veřejnost s důkladností a pečlivostí, která by si zasloužila lepší věci. V romanticky mlžném mediálním oparu zanikly či ustoupily do pozadí krajně důležité politické události jako byly jednání s Rakouskem, schválení státního rozpočtu či spory o jmenování guvernéra ČNB. V improvizované anketě MFD se dvě třetiny čtenářů vyslovily pro obnovu procesu s novodobým Nikolou Šuhajem. Vzpomněl jsem, si na pobouřenou Švehlovu reakci, když mu řekli, že někdo napsal operu o Jánošíkovi: proč nedělají raději opery o četnících? Po kajínkovském běsnění ho docela chápu.

Obliba a ctění loupežníků jsou znaky ušlápnuté mužické mentality. Páni nás skřípají, a my, srabi, nemáme dost odvahy se jim opřít. Nedovedeme si ani zformulovat myšlenky, v jejichž jménu bychom se vzepřeli, ani se přihlásit k myšlenkám, které tu už jsou: protože vzpouru, a to i vzpouru vůči pánům, je nutno něčím oprávnit. Zato obdivně šilháme po každém, kdo se z poroby nějak vymkne. Že ten člověk je dvojnásobný vrah, je nám v tu chvíli fuk.

Když se mužici (tj. "pracující") změní v občany, zjeví jim i kajínkovský underground v jiném světle. V tu chvíli přestanou věřit báchorkám o lupičích-gentlemanech a lupičích-filantropech. Dojde jim, že aby byl člověk gentleman a filantrop, nemusí krást a loupit. Naopak, nesmí. Zdá se, že u nás tahle transformace zdaleka ještě není u konce.

Svého času, za "totáče", byl ztělesněním těch gentlemanů a filantropů, co bohatým berou a sobě chudým dávají, populární Rumcajs: živil se "poctivou loupežničinou" a tím zároveň bojoval ve jménu utištěného pracujícího lidu s knížepánem. Nyní, zdá se, jsme se dostali ještě o krok dál: rodí se nám poctivé mordýřství.

Praha, 14. prosince 2000