4.12.-9.12. 2000

ARCHIV

Proč zrovna Události

Jméno Jan Hanč nezní tak hlučně jako Bohumil Hrabal nebo (Pánbůh nechť mi odpustí, že stavím Hanče do takového sousedství) Milan Kundera. Znají ho v tuto chvíli jen odborníci na českou literaturu poloviny dvacátého století. Patřil ke skupině 42, na rozdíl od svých slavnějších přátel, jako byl třeba Jiří Kolář, stačil, než v roce 1948 spadla klec, vydat jen jedinou sbírku. Jmenovala se shodou okolností Události a je podle mého názoru zároveň krásná i poctivá.

V padesátých letech měl možná o něco snadnější život než jiní zavržení autoři: nebyl odkázán na literaturu, na jeho životní dráze malého úředníka komunistický převrat mnoho nezměnil. Navíc byl Hanč za mlada aktivní a úspěšný sportovec (čs. rekordman v běhu na krátké tratě) a tak v šedesátých letech, kdy jeho pozůstalost nesměla ještě spatřit světlo světa, pořádali bolševičtí sportovní papaláši na Strahově každoročně sprintérský "Memoriál Jana Hanče". Věnoval se ve volném čase práci atletického trenéra, kterou bral s velkou vážností. Během kratičkého kulturního uvolnění po roce 1956 mu dovolili přeložit knížku krátkých próz vídeňského spisovatele Petera Altenberga. Pak byl zase konec.

Sklonek padesátých a začátek šedesátých let byla mimořádně chmurná doba. Klamné naděje, jež vzbudilo chvilkové uvolnění poměrů, byly ty tam. Vládl hnusný, napomádovaný, malounko polidštěný stalinismus. Světýlka v dálce nevidět.

Navíc se přihlásily první příznaky vleklého smrtelného onemocnění, jemuž pak Hanč na počátku šedesátých let podlehl.

V tuto chvíli se Hanč vrátil k názvu Události. Začal si vést deník, žánr na rozhraní mezi literaturou a zprávou o životě kolem něj. K dispozici měl několik školních sešitů formátu A4, pero a inkoust, nůžky a lepidlo (vystřihoval si kuriozity z dobového bolševického tisku). Žádného čtenáře. Snad pár přátel, kteří by se dali spočítat na prstech obou rukou. Skoro úplná osamělost, skromnost prostředků, jakou si dnes už těžko dovedeme představit. Naděje, že jeho Události bude jednou opravdu někdo číst, se neměla o co opřít.

Několikaletou systematickou práci ukončila těžká a bolestná smrt.

Jan Hanč, písař, nikoli spisovatel, napsal o sobě. Představuje pro mne příklad trpělivosti, vytrvalosti a statečnosti v naději, který nedovedu s ničím srovnat. Když Ježíš říkal, že první budou poslední a poslední budou první, mluvil o něm.

7. prosince 2000