4.12.-9.12. 2000

ARCHIV

České dluhy vůči Rakousku

Až do letošního podzimu to vypadalo tak, že někdejší "železná opona" Evropu osudově na dlouho rozdělila. Rakousko se kdysi octlo na té správné straně a má toho dnes s námi společného asi tolik, jako Norsko nebo Holandsko. Tato představa dostala sporem o Temelín jistou trhlinu. Pokouším se ze všech sil porozumět pohnutkám, které rakouské politiky vedly k tomu, aby se spojili s tak nespolehlivým a nevypočitatelným partnerem, jako jsou ekologičtí aktivisté (už teď se jim to nevyplácí), zapojili do masových demonstrací školní dítky a subvencovali a podporovali veřejné protesty způsobem, který byl v minulosti běžný i v komunistické "ČSSR".

Zdá se mi, že odpor proti atomové energii se stal konstitutivní složkou rakouského vlastenectví trochu podobně, jako kdysi odpor vůči obludnému projektu Bős-Nagymaros spojil maďarský národ v odporu proti ruskému imperialismu a jeho kádárovským přisluhovačům. Druhotným efektem bylo, že se po převratu poněkud vyostřily vztahy mezi Maďarskem a tehdejší ČSFR (tragédie byla, že česká a slovenská veřejnost směla v době, kdy se o stavbě rozhodovalo, do věci mluvit asi tolik, jako do stavby hydroelektráren na Jeniseji; a po komunistickém panství jsme nakonec zdědili stavbu, kterou nešlo ani dokončit, ani zbourat). Díky zdrženlivosti a taktu maďarské politiky nevznikly žádné osudové škody.

Konflikt s Rakouskem je ovšem pro Čechy příležitostí zpytovat vlastní svědomí: v roce 1990 jsme měli vědět, jak politicky výbušným dědictvím je Temelínské monstrum. Komunisté plánovali jaderné elektrárny na československo-rakouských hranicích se zlomyslnou zavilostí, asi aby neutrální Rakousko drželi v příslušných mezích. To, že Rakušané nedůvěřují východním (ruským) technologiím a východnímu (českému) lajdáctví, je přinejmenším pochopitelné. Všechny české vlády po roce 1990 propásly příležitost k otevřenému rozhovoru s rakouskou stranou.

To ale není jediné české selhání. Česká politická reprezentace se po rakouských volbách na rozdíl od ostatních postkomunistických středoevropských zemí servilně připojila k problematickým a v podstatě zbabělým sankcím zemí EU a USA vůči Rakousku, které pak docela ztroskotaly. České "eurošplhounství" zbytečně poškodilo rakousko-české vztahy. A to zase ještě není všechno: ani deset let po převratu nenašla česká politika dost slušnosti, aby se přihlásila k odpovědnosti za etnické čistky po roce 1945 a odporné masové zločiny, které je provázely. To všechno v situaci, kdy Rakousko - mimo jiné i pod českým tlakem - odškodňuje totálně nasazené. Nic proti tomu, ale odškodnit je třeba i Němce (či vlastně Rakušany) totálně nasazené v ČSR. Vůbec se nedivím, že je tato asymetrie Rakušanům (nejen rakouské vládě, ale také rakouské veřejnosti) nepochopitelná a nepřijatelná.

Rakousko dalo v poslední době najevo ochotu spolupracovat se svými postkomunistickými sousedy. To je dobrá zpráva. Spolupráce sousedů znamená vždycky překonávat společné problémy: je náročnější, ale taky užitečnější než spolupráce těch, co nemají společného vůbec nic. Dá se říci, že zásadní ochota ke spolupráce s Rakouskem existuje i na české straně. Češi a Rakušané by měli společně zabránit tomu, aby se ve střední Evropě nereprodukovala situace z doby mezi válkami. To chce především mnoho dobré vůle a sebekritiky na České straně. Ale snad by i Rakušané měli být opatrnější, pokud jde o dělení sousedů na hodné (Slováci, Maďaři) a zlé (Slovinci, Češi) chlapce. Ve využívání atomové energie není mezi námi valného rozdílu, a pokud jde o vyhnání Němců, jsou v tom opravdu nevinně snad jen Maďaři. Podobná hranice by byla jen reziduem nebožtíka versailleského systému, který nakonec přispěl k tomu, že si celou oblast přivlastnil nejprve Hitler a poté Stalin. Evropská integrace je nesporně užitečná věc: ale jsou záležitosti, v nichž pro všechny zúčastněné platí a bude platit: bližší středoevropská košile než euroatlantický kabát.

10.prosince 2000