Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

4.12.-9.12. 2000

 

ARCHIV

Potřebujeme být nezávislí

Poslední dobou otřásá českou politickou scénou spor o jmenování guvernéra ČNB. Snad i proto zůstal protest ředitele ČT Chmelíčka proti rozšíření pravomocí rady ČT trochu stranou. Přitom jde o dvě varianty téže sporné věci: do jaké míry má být ČNB, případně ČT nezávislá.

Problém nezávislosti v postkomunistické společnosti je klíčový: komunistická společnost ruského typu nic takového neznala, "demokratický centralismus" definoval vazby nadřazenosti a podřízenosti tak, že nikde nezůstávalo ani milimetr pro svobodu - snad kromě těch vzácných chvil, kdy se komunistický režim začal rozkládat.

Někteří političtí manipulátoři vyřizují problém jednoduše: nikdo ve skutečnosti není nezávislý. To je jistě pravda, i když dost laciná. Společnost je utvářena vztahy závislosti, Robinson Crusoe je jen hezká pohádka (a i tam je nezávislost na bližních vynuceným provizoriem). Lidé v týmu - a týmem je i politická strana - jsou odkázáni jeden na druhého a není na tom vůbec nic špatného. Jde tedy o to, na čem a na kom být nezávislý, respektive kde závislost, a závislost na kom a na čem není na místě.

Pokud má ČNB dělat rozumnou finanční politiku, měla by mít odstup od vlády a vůbec od politiky. Stabilita měny je dlouhodobý úkol a politický úspěch toho či onoho uskupení je často diktován požadavky okamžiku. Je dobré, když práce na jednom a práce na druhém probíhají odděleně. Proto by také vláda neměla mít hlavní slovo ve jmenování bankovní rady.

Neměl by ho mít ovšem taky prezident: jednak je v demokratickém prostředí nevhodné, aby taková pravomoc spočívala v rukou jednoho jediného člověka, jednak v postkomunistickém společenství prezident může - a u nás taky je - zapojen do politické hry jako jedna ze soupeřících stran. Příznačná je taky nechuť a nedůvěra k tomu, aby při jmenování členů bankovní rady měla své slovo i banka sama: posílilo by to její autonomii a výsledek by byl vyváženější - o což konec konců jde.

Petr Holub kritizuje v Respektu Bohumila Pečinku, který jmenování Zdeňka Tůmy považuje za důkaz toho, že v téhle zemi už nemůže dostat funkci nikdo, kdo nechodí diskutovat s prezidentem Havlem do vily Amálie. To je jen kus pravdy. Nová zákonná úprava způsobí, že funkci nedostane nikdo, kdo nebude zadobře s Klausem a Zemanem. Obojí je špatně. Demokracie zatím u nás znamená, že probíhá lítý boj mezi dvěma uskupeními, které usilují o monopol politické moci a úplnou dominanci na politické scéně. O situaci, v níž poražený protivník nemá šanci, v níž nesmí být neutrála (kdo nejde s námi, kde proti nám) a kdy různá menšinová uskupení jsou vhodná jen k tomu, aby byla nelítostně převálcována. Obě skupiny už také v minulosti na čas takovou moc získaly: blok pravdy a lásky bezprostředně po převratu, Klausovo uskupení v polovině devadesátých let. Není tedy těžké si představit, jak by to vypadalo, kdyby se jim to povedlo znovu.

Ještě tristnější byla a je závislost médií. Měla by posuzovat praktickou politiku z jistého odstupu, bez něhož je spravedlivý přístup nemyslitelný. Ve skutečnosti nynější relativní svoboda slova je dána vratkou rovnováhou, ve které lobbystické skupiny nemají dost síly na to, aby jedna druhou převálcovaly. V tuto chvíli je ta klausovská ve slabší pozici, například MFD docela ovládla hradní lobby.

Spor o pravomoce rady ČT by měl být vnímán stejně ostře jako spor o jmenování bankovní rady a jejího vedení. Ředitel Chmelíček má nesporně pravdu, když se mu opírá: svěřit rozhodování o zásadních věcech (včetně personálního obsazení vedoucích funkcí) několikačlennému orgánu jmenovanému parlamentem (to znamená politickými stranami) nedává žádnou záruku, že pak televize bude o těchto stranách moci objektivně a spravedlivě informovat.

I mediální sféra by měla mít vlastní páteř a základnu své nezávislosti na praktické politice. A měla by se bránit pátým kolonám lidí, kteří se možná i v dobré víře dávají do služeb politických uskupení. Absolutní nezávislost ovšem neexistuje. Novinář by mě být ale především závislý na svém poslání a na příkaze být spravedlivý: to jest například nepřehlížet zjevné chyby jedněch a neupírat nos mezi očima druhým.

7. prosince 2000