|
|
|||||||
|
|
|
|
|
|
|
|
|
4.12.-9.12. 2000 |
ARCHIVUnie znamená bezpečné zázemíKomentář vysílá ČT1 v programu "Dobré ráno s ČT" v pondělí 11. prosince v 7.15. Summit EU v Nice otevřel před uchazeči o členství v Unii trochu konkrétnější vyhlídky: jednání o vstup s prvními kandidáty by měla být uzavřena k 31. 12. 2002, od prvního ledna následujícího roku by EU měla být v zásadě připravena přijmout první nové členy. Bude se přijímat individuálně, projekt "velkého třesku" padl. A v roce 2004 by i v nově přijatých členských zemích proběhly volby do Evropského parlamentu. EU si ovšem stále nechává dokořán pořádně široká zadní vrátka. "Absorbční" schopnosti EU závisí ovšem na tom, nakolik se členské země dokážou v Nice dohodnout na reformě pravidel tvorby rozhodnutí v Unii. V zásadě jde o to, v jakém rozsahu bude do budoucna v orgánech Unie zapotřebí dosáhnout všeobecného konsensu, jak budou vypadat pravidla pro kvalifikovanou většinu při rozhodování v Radě ministrů EU, jakou váhu budou mít jednotlivé členské země. Tendence je přistřihnout trochu menším zemím křidýlka a omezit jejich možnosti blokovat rozhodnutí orgánů Unie. To samozřejmě není pro malý stát nic příjemného - a nic příjemného není ani snaha proměnit EU v superstát socialistického střihu, která zjevně dost přeceňuje stávající možnosti evropské integrace. Pro postkomunistické země je navíc rezignace na část státní suverenity velmi bolestnou věcí - suverenitu jsme získali zpátky po víc než po půlstoletí a na její omezování jsme z pochopitelných důvodů přecitlivělí. Proto různí populisté z okruhu ODS bodují u voličů úvahami na téma "není kam spěchat". Proto některé publicistické úvahy (naposled např. Článek Luboše Palaty v MFD 8. 11.) trochu připomínají nářek ukřivděného trpajzlíčka: "Styl, kterým vstupujeme do Unie, je špatný. Jsme v nedůstojné situaci prosebníků a můžeme si za to sami". Tato chvíle je ovšem ta nejméně vhodná k tomu, abychom propadali kolektivním mindrákům. Politika je v první řadě umění chovat se přiměřeně situaci. Jánošíkovské trucování rozmazleného pubertálního spratka tu nic nespraví. Pokusme se zrekapitulovat, jak jsme se dostali do "nedůstojné pozice prosebníků": v posledních šedesáti letech prosazovala česká politika s mohutnou veřejnou podporou nejprve socialismus "demokratický" a nacionalistický (v letech 1945-8). Pak se komunistům mj. i díky velké veřejné podpoře podařilo na dlouhá léta prosadit socialismus bolševický (stalinismus). Když se ukázal být neudržitelným, vznikla v českém komunistickém prostředí myšlenka socialismu (rozuměj bolševismu, stalinismu) s lidskou tváří. V jejím základě byla nedostatečná kritická reflexe českých stalinistů: teď konečně dokážeme, že jsme to mysleli dobře! Pokus skončil hanebným krachem. Česká společnost, napálená tím, že opět jednou věnovala svou důvěru lidem, kteří jí nedostáli, se pak dala bez velkého odporu "normalizovat". Po nečekaném pádu do svobody, o nějž jsme se nijak zvlášť nezasloužili, přišel nejprve Havel a disent s kulatými stoly, pakty s Čalfou a Vackem, pak Václav Klaus a historický kompromis s někdejšími kapitány komunistického podnikání. Obojí znamenalo pokus budovat demokracii z komunistických komponent. Různí čeští šovinisté si libují, jak po válce rázná spojenecká převýchova údajně udělala z Němců demokraty. Nevěřím tomu, myslím si, že západní Spojenci jen vytvořili příznivé prostředí, které Němcům umožnilo dospět a zbavit se pubertálních komplexů. Totéž potřebujeme dnes my. Potřebujeme kulturní a vyspělé okolí, které nás ochrání v případě potřeby i před námi samými, před našimi mindráky. Jsem přesvědčen, že Unie nám přes všechny zjevné vady takové okolí poskytne. Nestyďme se být skromnými a přiznejme si to. 9. prosince 2000 |