27.11.-2.12.10. 2000

ARCHIV

Vyhoďte ho dveřmi, vrátí se oknem...

Vítězství Iliescovy postkomunistické "sociální demokracie" bylo ještě drtivější, než se očekávalo. Druzí jsou extrémní nacionalisté, a teprve daleko za nimi Národní liberální strana, která se jako jediná z dosavadní vládní koalice probojovala znovu do parlamentu. Iliescu má navíc dobrou šanci na opětné zvolení prezidentem. Tedy triumfální comeback se vším všudy.

Neustálý návrat populistických a nacionalistických politiků, spjatých tak či onak s komunistickým režimem, se stává součástí našeho místního koloritu. Stejně se vždy znovu vrací na výsluní popularity Vladimír Mečiar na Slovensku. A nyní se v Srbsku zázračně vzpamatovává ze svého strmého pádu Slobodan Miloševič.

Čím je to, že opozice, které se čas od času podaří vystrnadit tyto politiky od korýtek, je neschopná udržet se delší dobu u moci? A proč se pomoc zvnějšku nakonec prokáže jako neúčinná a vlastně kontraproduktivní?

Společnost, v níž se daří politikům typu Mečiara, Iliesca či Miloševiče, je společnost ovládaná nějakým mindrákem: pocitem utrpěné křivdy nebo stálého ohrožení (může přitom jít o skutečnou křivdu a skutečné ohrožení), který nakyne a zbytní do nějakého stereotypu (například: "tři sta let jsme trpěli") a najednou ho už nelze racionálně zvládnout. Obyčejně je po ruce odvěký nepřítel, který usiluje o naše porobení: Němci, Rusové, Češi, Maďaři, Albánci, Muslimové. Odtud vyrůstá přesvědčení, že naše situace je mimořádná a nelze ji zvládnout korektními prostředky.

Skutečná pohroma nastává, když se přihrne mocný západní strýček, přesvědčený, že ví nejlíp, čeho je zemi zmítané krizí zapotřebí, a počne své představy velikou silou prosazovat. Osvícenský diktát, spočívající na přesvědčení, že to, co se tak pěkně povedlo u nás, se dá docela dobře provést i v úplně jiném prostředí s jinými tradicemi, vedl už k výstřednímu projektu multietnického Balkánu. V současné době je zapotřebí masívního vojenského nasazení už jen proto, aby se úplně nezhroutil.

Ty politické síly v postižených zemích, které se Západu docela oddají, většinou dříve nebo později prohrají svůj boj o přízeň domácího veřejného mínění. Často jen proto, že ho nepovažují za rozhodující nebo že jim působí příliš velké potíže, aby se dohodly samy mezi sebou. Ale bez podpory veřejného mínění vládnout nelze, to by se ostatně ani strýčkovi ze Západu nelíbilo.

Západ má přirozený a oprávněný zájem na tom, aby oblast při jeho hranicích byla stabilní a aby tam vládly civilizované poměry (jedno s druhým úzce souvisí). Měl však až dosud málo citu a pochopení pro jinakost těchto zemí, i pro tu, na níž ještě není nic špatného. Umí se buď neomaleně plést do jejich vnitřních věcí, nebo je prostě ponechat jejich osudu. Často dokáže dělat obojí najednou. Chybí mu vypracovaná a promyšlená strategie. A tak různí diktátoři a polodiktátoři, sotva byli s velkým úsilím vytlačeni ze dveří, se v pohodě vracejí oknem.

3. prosince 2000