27.11.-2.12.10. 2000

ARCHIV

To přece každý pochopí...

Helena Rögnerová dosáhla v druhém kole senátních voleb triumfálního vítězství nad dosavadní předsedkyní Senátu Libuší Benešovou a je na nejlepší cestě, aby se stala jakousi Janou z Arcu úspěšné čtyřkoalice. Dodatečně se ukázalo, že čtyřkoaliční světice má malou vadu na kráse: v roce 1989 se ucházela o přijetí do KSČ. Loajálně to sdělila KDU-ČSL, za kterou kandidovala. Vedení KDU-ČSL se s tím svěřilo partnerům z Unie Svobody. Prý byli informováni i voliči (aspoň to tvrdí pan Kühnl).

Když se po volbách věc provalila ne celostátní úrovni, sdělila paní Rögnerová dotěrným novinářům důvody, které ji tehdy k žádosti o vstup do "strany" vedly: nedělala to z přesvědčení, ale kvůli zaměstnavateli. Nemocnice Na Homolce, kde tehdy pracovala, byla exkluzivním pracovištěm, léčili se tam prominenti minulého režimu. Členství v KSČ se u zaměstnanců předpokládalo. Toto zdůvodnění je pozoruhodné a zaslouží si jakýsi rozbor.

Za prvé: do politické strany člověk vstupuje z přesvědčení. To je normální. Vstupovat z přesvědčení do KSČ je ovšem špatné, protože vstupovat do KSČ je zásadně špatné.

Za druhé: vstupovat do jakékoli strany (do ODS, ČSSD, KDU, ale taky do KSČ) nikoli z přesvědčení, ale kvůli zaměstnavateli, je už předem zásadně špatné; pokud to člověk udělá, neměl by se tím na veřejnosti chlubit. A když se tím chlubí v přesvědčení, že to lidé přece dokážou pochopit, protože to tenkrát bylo normální, je současně, jak doufám, moc velký optimista (pokud jde o počet těch, co ho dokážou pochopit) i pesimista (pokud jde o morální stav dnešní české společnosti).

Z vlastní zkušenosti vím, že lidí, kteří v době "normalizace" vstupovali do "strany", aspoň v té nízké sféře komunistické společnosti, kde jsem se pohyboval, bylo poměrně málo. Protože měli (právem) špatné svědomí, zdůvodňovali své rozhodnutí různými sociálními ohledy: rodina, děti, odborný růst, díky němuž boudou moci lépe pomáhat svým bližním. Ve skutečnosti to bylo tak, že vstupem do KSČ získali jako řadoví členové řadu většinou drobnějších výhod, díky nimž měli pohodlnější život než ti ostatní. Kdyby do ní nevstoupili, měli by to v životě o něco těžší. Nic víc a nic méně. Členství v KSČ bylo tedy možno oželet, aniž by člověk utrpěl velkou škodu. Velká většina lidí je taky oželela a dovedla si to zařídit tak, aby přitom mnoho netratila. Když chtěl člověk v poměrech, jaké tu vládly před rokem 1989, vyžít slušně, musel se trochu uskrovnit. Ostatně, když chce člověk vyžít slušně, musí se vždycky uskrovnit. Uskrovnit se neznamenalo jít na mučidla nebo do hladomorny: znamenalo to o něco nižší plat a o něco svízelnější postup. Zaměstnání v obyčejném úřadě či podniku, a ne na "výsadce" nebo ministerstvu. Dovolenou u jihočeského rybníka místo na Mallorce a pro děti studium na peďáku místo na FF UK.

Nemocnice Na Homolce byla "za totáče" nemravným výlučným zařízením, určeným pro horních deset tisíc. Chápu, že pro lékaře mohla být přitažlivá moderním vybavením, na jaké jiné nemocnice neměly - ale ani to není žádný vážný důvod, aby člověk utrpěl škodu na duši; navíc paní Rögnerová přece není lékařka.

Pamatuji se na jeden případ, s nímž jsem přišel do styku za své krátké praxe vládního úředníka: šlo o doporučení prezidentovi na jmenování soudců. Mezi adepty byla mladá právnička, která v roce 1989 (ještě za studií) vstoupila do KSČ. Díky tvrdošíjnému odporu jistých svatoušků návrh na její jmenování dvakrát neprošel. Prý je to obzvláště nemravný případ: ještě v roce 1989! Její kolegové, kteří byli v inkriminované instituci od padesátých let, přitom získávali doporučení bez problémů. Připadalo mi to tenkrát nespravedlivé, ale mohl jsem proti tomu nanejvýš reptat.

Dnes podobní svatoušci bez problémů kandidují osobu stejných parametrů (jen o dost starší) dokonce do Senátu. A hned napoprvé úspěšně. Pak že neděláme pokroky!

2. prosince 2000