20.11.-25.11.10. 2000

ARCHIV

Český úděl

Po těžké nemoci zemřel minulý týden nejúspěšnější český sportovec všech dob, Emil Zátopek. V jeho životě - tak jako v každém lidském životě - byla smíchána pšenice s koukolem. Bezprostředně po smrti člověka je jeho bližním dovoleno na okamžik na to horší zapomenout a to dobré zdůraznit. To je podstata žánru, kterému se říká nekrolog.

Okolnosti chtěly tomu, že jeho talent sloužil propagaci "lidově demokratického Československa". Kromě toho je tu ovšem ještě jiný rozměr, ten národní. Malé národy (a někdy i velké, zvlášť ty, které mají mindráky malých národů) připisují vynikajícím sportovním výkonům zvláštní význam: zase o důvod víc, proč máme právo být na světě! A tak Zátopkovi drželi palce i ti, kteří komunisty a komunistický režim nenáviděli. Byl v tu chvíli jeden z nás. To je taky důvod, proč si zaslouží uznání.

V tuto chvíli je však čas opustit rovinu nekrologu. Kolem Zátopkova úmrtí a hlavně chystaného pohřbu zavládla jakási celonárodní hysterie. Má mít státní pohřeb? Právo věnuje té věci celou stránku. Odpověď je jednoznačná: samozřejmě ano! Prezident, který se smutečního obřadu nehodlá osobně zúčastnit, vypadá najednou jako odrodilec. Kdosi připomenul prvorepublikánský zákon: "T.G.Masaryk se zasloužil o stát". Mělo by se snad Zátopkovi dostat stejné pocty?

Naskýtá se otázka, proč takový výron celonárodní jednoty. Odpověď je prostá. Emil Zátopek je i svým údělem jeden z nás, je reprezentant v širším slova smyslu. Reprezentuje v zvlášť zjednodušené a zvýrazněné podobě to, co považujeme za dobré české vlastnosti: přirozený talent, pracovitost, houževnatost a cílevědomost. Jeho život opisoval podobnou křivku jako život mnoha z nás. Byl vzorným sportovcem komunistického Československa, i když mu jistě mnohé z toho, co tehdejší režim prováděl, nešlo pod fousy. Ten odstup postupně rostl a vyvrcholil v době Pražského jara podpisem pod Dva tisíce slov a účastí na odporu proti ruským okupantům. Poté byl Emil Zátopek jako mnoho jiných surově pronásledován. A jako mnoho jiných ho to zlomilo. Nakonec je to, co po něm zůstává, shrnuto v nekrologu, kde se smí dobré zvýraznit a horší opomenout.

V tuto chvíli nejde o Emila Zátopka. Jde o náš vztah ke komunistické minulosti a tomu, co jí bezprostředně předcházelo. Skládá se ze samých nekrologů. A není divu: v nejnovějších českých dějinách se periodicky opakuje orwellovská situace, kdy statkáři usedají za společný stůl s čuňaty: stalo se tak v roce 1968, 1977 i 1989. Předpoklad i důsledek takových setkání je kolektivní amnézie. Přitom by nemělo jít o to, být nesmiřitelný za každou cenu, naopak. Lidé - a taky národní kolektivy - nejsou ze své podstaty schopni čas od času nehřešit. Současně zodpovídají za své činy. Lidský život i dějiny národa jsou řetězem sebezpytování, lítosti - a ovšem odpuštění a smíření, věřme, že odpustit lze vše, čeho je člověk schopen litovat: křivdy a ukrutnosti, kterých jsme se dopustili na druhých, křivdy a ukrutnosti, kterých jsme se dopustili na sobě navzájem; zavádějící falešné naděje, plynoucí z toho, že jsme nedokázali dostatečně prohlédnout své předchozí zbloudění; selhání a útěky od praporu. Všechno lze odpustit, jen tomu musíme věřit. My ale mnoho nevěříme, a tak nám nezbývá než zapomínat. Žijeme ve stavu kolektivního sebezapomínání. Naše společnost zdánlivě kypí zdravím a sebevědomím, ale ztrácí kontakt se svým okolím jako ten, kdo onemocněl Alzheimerovou chorobou. Vystavujeme si navzájem nekrology. Nejsme už náhodou mrtví?

26. prosince 2000