20.11.-25.11.10. 2000

ARCHIV

Žalobníček žaluje, pod nosem si maluje ...

... namaloval husu a pak jí dal pusu. Takovéto a jiné podobné říkanky asi každý zná ze svých dětských let. Jsou symbolickým vyjádřením jakéhosi nepsaného pravidla života společenství malých lidí. Zapovídá nám obracet se na dospělé v případě, že jsme svědky nějaké nepravosti. 48. číslo časopisu Týden přineslo reportáž o obci Třešť, jejíž zastupitelstvo se rozhodlo čelit rostoucí kriminalitě vypsáním pětitisícové odměny pro toho, kdo poskytne informaci, která povede k dopadení a následnému odsouzení pachatele závažného trestného činu. Takováto aktivita v našem prostředí vzbudila rozporuplné reakce. Jedni ji přivítali, neboť každá aktivita veřejné správy potěší. Druzí se nad ní zase pohoršují. A těch je pochopitelně většina. Odpůrci tohoto postupu poukazují na to, že jde vlastně o "placené udavačství", o "podporu práskačů" či o "kupčení s morálkou".

Naše společnost, jejíž morálka byla všemožně pokřivována nejen během komunistického režimu, ale prakticky dodneška, považuje udavačství za jeden z nejhorších zločinů. Zarážející je to už z toho důvodu, že již drahně let zde platí trestní zákon, který za trestné považuje neoznámení trestného činu, o jehož spáchání se někdo hodnověrným způsobem dozví. Jeden student teologie tuto svoji zákonnou povinnost nedávno splnil, a zřejmě proto také již dnes není studentem. Vlastimil Ježek, bývalý ředitel Českého rozhlasu a jeden z mravně neposkvrněných, kteří se před rokem spojili pod pamfletem Děkujeme, odejděte, odpověděl na otázku, zda-li k němu chodili podřízení udávat, takto: "Fakt ne. Je to asi hodně tím, že je o mně známo, že ten kdo donáší, by u mě dopadl mnohem hůře než ten, na koho donáší." Podle této "logiky" by zřejmě ten, kdo oznámí vraždu, měl být potrestán přísněji než sám vrah? Jak potom máme po někom chtít, aby šel svědčit k soudu? Pachatel mu vyhrožuje smrtí, policie ho neochrání a společnost ním bude opovrhovat. To radši včas zavřít oči nebo utéct. Zdá se tedy, že nedokážeme rozlišit mezi spolupracovníky StB či Gestapa a někým, kdo je ochoten upozorňovat na nepravosti, které se v jeho okolí dějí. A je jen pochopitelné, že jestliže k tomuto občané nejsou ochotni, sahají představitelé veřejné moci ve svém zoufalství i k motivaci finanční.

Celý tento problém ukazuje, nakolik nám chybí výchova v demokracii a k demokracii. Stále v nás přetrvává černobílé vidění světa a dělení lidí do dvou skupin: na "my" a "oni". Jako děti jsme se vymezovali vůči světu dospělých, coby dospělí potom proti cizím národům (Rakušanům, Němcům, Rusům), proti straně (KSČ), proti politikům či státu (posledních 11 let), proti úřadům. Tato poslední nenávist v nás přetrvává od dob mocnářství, byla posilována za vlády jedné strany a neslábne ani teď. Nedaří se nám (a nejsme k tomu ani vedeni) vidět naši společnost jako celek. Nejsme schopni chápat důležitost jednotlivých společenských rolí. Nejsme s to si uvědomovat vazby mezi jednotlivými strukturami a jevy ve společnosti. Dodržování zákonů a vyžadování jejich dodržování od ostatních je u nás stále něčím nepatřičným. Vzhledem k minulosti to je možná pochopitelné, není to však ospravedlnitelné a už vůbec to není udržitelné. Dokud nezačneme být k úctě k právu a k zákonům vychováváni, budeme muset platit. A nejen těmi pětitisícovkami.

Jiří Kmec, student FSV UK