20.11.-25.11.10. 2000

ARCHIV

Vrtěti guvernérem

Komentář vysílá ČT1 v programu "Dobré ráno s ČT" v pondělí 27. listopadu v 7.15.

Václav Havel se rozhodl jmenovat nového guvernéra ČNB, dokud mu ještě nesvazuje ruce nová úprava bankovního zákona. Už to vzbudilo na politické scéně jistou nevoli. Ještě spornější byl sám prezidentův výběr: jeho volba padla na Zdeňka Tůmu, proti němuž už předem protestovali čelní představitelé ČSSD i ODS. Po krátké peripetii, konzultacích s Milošem Zemanem i ministrem financí Mertlíkem, poté, co dokonce odstupující guvernér ČNB Tošovský varoval před politizací celé věci, prezident své předsevzetí uskutečnil.

V tuto chvíli není důležitá sama osoba nového guvernéra. Jeho odborné kvality si nedoufám posuzovat a nemám nejmenší důvod o nich pochybovat. Celý akt volby je problematický z politického hlediska.

V postkomunistické společnosti, která se horko těžko zbavuje návyků z doby, kdy se v naší společnosti uplatňoval "demokratický centralismus", je mimořádně významné, aby některé oblasti společenského života nebyly provázány s praktickou politikou: platí to například o ekonomice a o médiích. S obojím máme chronické potíže. Autonomní na praktické politice by měla být i ČNB. Proto je vadné, když guvernéra a bankovní radu navrhuje vláda, a je stejně vadné, když jmenování závisí na libovůli jednoho jediného člověka, který může představovat a v tomto případě taky představuje jednu ze stran, zainteresovaných v politickém zápase.

Guvernér národní banky je mocná a vlivná osoba. Měl by být vybaven vlastní, od politiků neodvozenou autoritou. Josefu Tošovskému se na čas povedlo vybudovat si podobné postavení, nakonec však v zápase s Klausem podlehl pokušení sám se politicky zaštítit. Tůmův handicap je od počátku tak obrovský, že si s ním nejspíš neporadí. Významná část politického spektra ho už předem chápe jako klacek v rukou protivníků.

V minulosti se u nás zabydlilo přesvědčení, že Miloš Zeman je tou hlavní žábou na prameni české politiky. Zdál se tomu nasvědčovat rámus , který dělá svou neohrabanou neomaleností (přitom Zeman sice nazývá novináře fekáliemi, ale neničí jejich majetek). Teď se zdá, že to bylo mnoho povyku pro nic: politická dráha předsedy ČSSD je poseta hrubými politickými chybami. Hlavní z nich je lehkomyslné provozování politiky na úvěr. Půjčil si neuskutečnitelnými sliby důvěru notoricky kverulantských voličů, kterých je v českém prostředí, zatíženém nevolnickou, mužickou mentalitou, velké množství. Tito lidé nejsou ze své povahy schopni podporovat žádnou vládu - a tak když jim pak měl coby premiér za důvěru zaplatit, ukázalo se, že nemá čím. Miloš Zeman si rovněž na vstup do Strakovky hlavním vchodem vypůjčil od Václava Klause, a to na lichvářský úrok. Je zjevné, že ve chvíli voleb do PS podle nových pravidel na to ČSSD nejspíš šeredně doplatí. Zeman rovněž neuspěl při pokuse zatížit svého možného konkurenta Grosse obtížnou a nepopulární funkcí ministra vnitra: policejní zásah při zářijových demonstracích přičetla česká veřejnost Grossovi k dobru. A konečně schůzka s Grebeníčkem mezi prvním a druhým kolem senátních voleb výrazně podnítila ochotu ODS a Čtyřkoalice k vzájemné podpoře, která pak přinesla své plody pro obě strany. V tuto chvíli se zdá, že Miloš Zeman již promrhal veškerý politický kapitál, který si vypůjčil na svou křiklounskou, obhroublou letoru. Nad jeho dalším politickým osudem visí spíš vykřičník než otazník.

Ukazuje se, že předseda ČSSD je na české politické scéně sice významnou, ale přece jen epizodickou postavou. Její trvalou osou zůstává prestižní zápas mezi Havlem a Klausem. Kontroverzní jmenování guvernéra ČNB je zatím poslední kapitolou tohoto tohoto odvěkého konfliktu. Prezident má jiný mandát a jiné poslání než hlava opozice a ctižádostí lídra politické strany nemá být porážka prezidenta. Podivnou vřavou, v níž si prezident a předseda parlamentu navzájem dělají naschvály, trpí celá země. Na této úrovni vůbec nemůže být sveden čestný, rytířský politický zápas. Je to, jako kdyby při fotbalovém utkání jedna strana dostala k dispozici hřiště a druhá tribuny. A tak i tam, kde má jeden či druhý z nich pravdu (naposled například prezident na rozdíl od většiny médií a řady politiků správně a věcně zhodnotil zprávu EK o stavu českých příprav do EU), je jeho hlas druhou stranou chápán jen jako další tah ve hře.

Velká, i když nikoli jediná chyba výzvy Děkujeme odejděte byla tedy v adresách, na něž se obracela.

24. listopadu 2000