14.11.-19.11.10. 2000

ARCHIV

Trautenberk a ti druzí

Lidové noviny uveřejnily minulý týden medajlonek autorky pohádek o Trautenberkovi. Ta paní byla po osmašedesátém persekvována a musela je psát pod cizím jménem. Teď se hrdě hlásí ke svému dílu. Je otázka, má-li být na co pyšná.

Normalizační pohádkový seriál o Krakonošovi, Trautenberkovi a dalších byl organickou součástí odporného pohádkového světa, uprostřed něhož vyrůstaly naše děti. Okolnosti mne donutily stát se nedobrovolným znalcem bolševického Disneylandu: měl jsem malý byt, děti se v sobotu a v neděli ráno dívaly na televizi, utéci se dalo jen na záchod, do koupelny nebo na dvůr. Přiznám se, že od té doby je mé srdce naplněno jistou hořkostí k těmto výtvorům. Ruský seriál o zlomyslném zajíci, který týrá pitomého vlka, byl z nich ještě nejnevinnější.

Všechny dohromady vytvářely model světa, ze kterého zmizel Bůh (naši ruští protektoři ho totiž, jak to pěkně popsal Karel Havlíček, utopili v Dněpru). Jeho místo zaujal čert: mocný, hnusný a naštěstí i hloupý. Dalo se s ním mluvit a smlouvat. Šikovný český člověk ho snadno podvedl a při té příležitosti mu obyčejně i něco ukradl. Nižší odrůdou vrchnosti byl natvrdlý a zpupný knížepán, hovořící s komickým německým přízvukem. Ani on nestačil na své poddané, reprezentované poctivým loupežníkem, který bohatému knížeti bral a sobě chudému dával. A když se pohádkový hrdina dostal do úzkých, byla ještě po ruce různá strašidla, mocná a spravedlivá. Tím se dostávám k vlastnímu tématu.

Dlouho jsem nedovedl pochopit, proč pan Řehoř a paní Maciuchová (jména těch postav jsem naštěstí zapomněl) pořád slouží člověku, který jim nemůže být nijak užitečný (nemyslí na nic jiného než na to, jak by je poškodil) a jehož autorita a schopnost vynutit si kázeň musí být přitom díky soustavným a ponižujícím Krakonošovým zásahům nulová (všimněte si toho jména, Trautenberk: zase Němec!). Pak mi to došlo: Trautenberk a jemu podobní prostě symbolizují komunistického manažera (ředitele podniku, ekonomického náměstka), který se snaží přimět své zaměstnance, aby více pracovali a méně kradli. A mj. i vzhledem k tomu, že se sám s chutí fláká a krade, se mu to příliš nedaří.

Český pohádkový hrdina této doby se, jak vidno, vyznačuje tichou neúctou k autoritě a zároveň otrockou mentalitou, která mu nedovoluje pomyslit na to, že by mohl zlomit pouta, jež mu nasadili jeho utlačovatelé: vždyť život v symbióze s nimi je tak pohodlný.

Paní spisovatelka zřejmě patřila k socialistům s lidskou tváří. Je zajímavé, jak její výtvory vyhovovaly těm, co se k lidské tváři nedopracovali. Ostatně mezi autory normalizačních pohádek byli nepochybně i tací, co komunisty nenáviděli. Ta doba jen zvýraznila některé naše tradiční nechutné vlastnosti: poníženou a současně vyčůranou mužickou povahu, nedostatek smyslu pro loajalitu, nenávistnou xenofobii. Normalizační pohádky jsou technicky dokonalým zrcadlem, v němž se můžeme spatřit takoví, jací jsme. Asi proto je dodnes tolik milujeme.

18. listopadu 2000