14.11.-19.11.10. 2000

ARCHIV

Kdo otevřel dvířka komunistického ghetta?

Komunistický volební úspěch vyvolal mezi politiky i ve veřejnosti jisté zděšení. Václav Klaus prohlásil 15. listopadu v rozhovoru pro Lidové noviny, že voliči komunisty podivným způsobem legitimizovali. Den nato jsme si mohli přečíst, že Zeman otevřel dvířka komunistického ghetta. Ani jedno, ani druhé ovšem není pravda.

Především by politik neměl svádět odpovědnost na voliče, aniž by se předem zeptal: co jsem udělal já (tedy například já Václav Klaus) pro to, aby komunisté tímto podivným způsobem legitimizováni nebyli? A neměl by se nechat ukolébat tím, jak siláckou antikomunistickou rétoriku v posledním desetiletí vedl: rozhodují činy, ne slova.

Problém s komunisty vznikl hned po Listopadu. Český disent, po léta marně usilující o dialog s mocí, nebyl na zásadní zvrat poměrů vůbec připraven (mj. i proto, že k němu přispěl jen malým dílem). Jeho významná část tíhla doleva - a to nejen někdejší reformě komunističtí funkcionáři z Obrody, ale i reformě komunističtí spisovatelé, publicisté a novináři jako Vaculík, Dienstbier, Jiří Ruml ad. Utopickým socialistou a hledačem třetích cest byl v té době i Václav Havel. Rovněž nekonformní umělci z disentu neznamenali ve své většině pro formování polistopadové politiky žádný velký přínos. Odtud se ovšem rekrutovalo vedení Občanského fóra, orgán zároveň autoritativní a úplně dezorientovaný. Kdo chtěl proniknout do politiky (a Václav Klaus tehdy velmi chtěl), musel mít jeho požehnání. A právě toto vedení OF zasedlo hned po převratu s poraženými komunisty za kulaté stoly a nabíralo přeběhlíky posledního okamžiku, Čalfu, Vacka a další.

Nechci tím říci, že komunisty bylo třeba trhnout mezi dveřmi. Heslo "Nejsme jako oni" bylo správné. Mělo se s nimi jednat, avšak jako s poraženou a zavrženíhodnou institucí a jen o předání moci. Těm, kteří by byli svolni podílet se na demontáži vlastní moci, se měla závazně slíbit shovívavost - zároveň se jim mělo hned na počátku poctivě a otevřeně říci, že posledním krokem demontáže bude rozpuštění jejich strany.

Václav Klaus se stal ministrem financí z milosti Václava Havla a nese tedy za tehdejší partnerské jednání s komunisty spoluzodpovědnost. Je pravda, že si díky svému velkému politickému talentu záhy vybudoval pevné pozice a postavil se na vlastní nohy. To ovšem už nic nemění na tom, že se předtím partnerství OF a komunistů nijak nebránil.

Poté, co se stal Václav Klaus ministerským předsedou nově vzniklého českého státu, zachoval se k někdejším manažerům komunistických podniků stejně velkoryse jako Havel ke komunistickým politikům: umožnil řadě z nich, aby si své někdejší pašalíky z výhodných startovacích pozic a za podpory státních a polostátních bank potichu "rozprivatizovali". Bez pravidel a bez kontroly.

Po tom všem se už dnes není čemu divit. Tehdy, a ne až nyní, a nikoli voliči, nýbrž zodpovědnými polistopadovými politiky byli komunisté podivným způsobem legitimizováni. A dvířka komunistického ghetta byla dokořán od samého počátku. Komunisté pak využili příležitosti (kdo by jí nevyužil!), etablovali se jako mocná politická strana s masovou podporou. Stali se integrální součástí našeho politického systému. Česká republika je proto v postkomunistické střední Evropě jakési kuriózum. Nedělejme si iluze, hned tak to nezměníme. Musíme se naučit s tím žít. Nu co, Rakousko má svého Haidera, my zase svého Grebeníčka.

19. listopadu 2000