14.11.-19.11.10. 2000

ARCHIV

Zemanův kulatý stůl

Výrazný volební neúspěch ČSSD v senátních i krajských volbách přiměl Miloše Zemana k bezprecedentnímu vstřícnému kroku vůči KSČM: pozval předsedu Grebeníčka ne snad do Lidového domu, ale přímo do vládní Kramářovy vily a na této půdě s ním pak jednal o možnostech spolupráce mezi oběma stranami. Zemana nejspíš vedla zoufalá snaha zachránit aspoň část pozic v Senátě a udržet pro sociální demokraty navzdory nepříznivým volebním výsledkům jakýs takýs vliv v krajských samosprávách. Na skutečnosti, že strana skončila s velkým odstupem až na čtvrtém místě, to ovšem sotva co změní.

Schůzka navíc proběhla za velmi podezřelých okolností: předcházelo jí Zemanovo setkání s komunistickými papaláši z Prostějovska, u nichž orodoval za ministra Kavana, jenž se probojoval do druhého kola krajských voleb. Veřejnost o tom informovali komunisté, vedení ČSSD nejprve zatloukalo, pak Kavan Zemanovu intervenci přiznal. Bezprostředně po schůzce v Kramářově vile Grebeníček prohlásil, že se s předsedou ČSSD dohodli na vzájemné podpoře a spolupráci v druhém kole senátních voleb i při vytváření koalic v krajích. Zeman to rozhořčeně popřel, Grebeníček pak trochu couvl. Výsledný dojem je, že oba braši spolu upekli něco, co nesnese denní světlo.

V každém případě se zdá, že Zeman dává přednost krátkodobému cíli (zmírnění ostudy z volebního neúspěchu) před cíli strategickými. Zmírnění ve spolupráci s komunisty lze dosáhnout v tuto chvíli jen za tu cenu, že se ČSSD upíše rudému čertu, který má teď nad ní převahu. Až nadejde čas, čert se, jak je jeho zvykem, přihlásí o odměnu. Pokud by se ČSSD dostala do vleku komunistů, dá se předpokládat, že ji to rozštěpí a ještě dále oslabí.

Navíc je to zbytečné a předčasné kapitulantství. Volby byly poznamenány jednak nízkou účastí voličů, jednak tím, že se volilo do orgánů, jež veřejnost většinou považuje za bezvýznamné a neužitečné (Senát) nebo si s nimi neví rady. Výsledek se nepochybně promítne i do celostátních preferencí ČSSD, ale rozhodně je to nesrazí na krajskou" či "senátní" úroveň. Pak bude velmi záležet na tom, co strana dále podnikne.

Před ČSSD se kdysi otevřela jedinečná možnost: jako strana nezatížená neblahým dědictvím Občanského fóra, směsicí naivního anarchismu a nestydaté manipulace, mohla být demokratickou alternativou polistopadového establishmentu. Bohužel se ukázalo, že na to nestačí. Volbou jedné z figurin polistopadového panoptika do čela strany si v roce 1993 vybrala širokou cestu do pekel. Vzniklo tak cosi jako alternativa, ale poznamenaná velkou dávkou zamindrákovaného kverulantství a laciného dryáčnictví. Chtěla ČSSD touto politikou konkurovat komunistům? Takový pokus je ovšem vždycky odsouzen k nezdaru. Strana, která má jen tu a tam nějakou zábranu, nemůže v soutěži s těmi, kteří nemají žádné zábrany, vůbec obstát: přesvědčili se o tom národní socialisté v letech 1945-8 a všichni další experimentátoři by si po této zkušenosti mohli opakování odpustit.

Sociální demokraté se zapletli do vládní zodpovědnosti, zkompromitovali se najednou s polistopadovým establishmentem i s komunisty: vede odtud vůbec ještě cesta zpátky ke zmeškané šanci?

Zeman se po schůzce s Grebeníčkem dal slyšet, že ČSSD není strana marx-leninského typu, a proto nemůže nic nařizovat svým regionálním organizacím. Ve skutečnosti je ČSSD zjevně jakési volné sdružení regionálních organizací, z nichž některé mají výrazná marx-leninská rezidua. Svorníkem je autorita osobnosti předsedy strany, a ta je po volebním neúspěchu ve psí.

Sociální demokraté budou muset znovu svést zápas o smysl a základní orientaci své strany. Tentokrát za podstatně nepříznivějších okolností než v roce 1993. Držme jim palce, je v zájmu nás všech, aby tentokrát uspěli.

19. listopadu 2000