14.11.-19.11.10. 2000

ARCHIV

O čem vypovídají letošní volby

Je zajímavé, jak i tentokrát volební průzkumy docela selhaly. Ne že by byly z formálního hlediska úplně vedle, ale nepodařilo se vůbec postihnout "specifičnost" situace: totiž hrozivý propad ČSSD a jeho důsledky pro celý politický systém ČR. Pravda, volební výsledky do krajských samospráv a do Senátu by se neměly přeceňovat: Senátu čeští voliči právem nedůvěřují, s krajskou samosprávou nemají zatím žádné zkušenosti a nedovedou si představit, k čemu může být dobrá. Výsledky zkrátka jen naznačují, a to dosti důrazně, co by se mohlo napřesrok při parlamentních volbách stát, když se z nich nepoučíme.

Velký český problém je nedostatek smyslu pro autonomii, nezávislost jednotlivců a skupin, decentralizaci. Pro to, v čem je síla demokracie. V minulosti jsme cítili potřebu tvořit národní jednotu proti německému nebezpečí. Upřímně řečeno, ne vždy zcela bezdůvodně. Česká společnost žila ve strachu z mocného souseda, ve stresu a v hysterii. Snaha o autonomii (Slováci), o regionální samosprávu (Moravané) byla považována za zradu. Ani jsme si neuvědomovali, jak velice to omezuje naši svobodu. Dnes však žijeme v úplně jiném světě. Autonomie a regionální sounáležitost se v sjednocené Evropě stává vůdčím principem, Německo vyvodilo ze své porážky v roce 1945 všechny důsledky a je dnes naším mocným, spolehlivým a seriozním spojencem. Zato my se regionalismu a autonomii jednotlivců i skupin musíme teprve učit. Zatím nám to, jak vidno, moc nejde.

Kromě nacionálního centralismu nás ohrožuje i technokratismus: otázka rozhraničení regionů je pro většinu politiků otázkou ekonomiky a infrastruktury, historické zřetele tradičně zanedbáváme. I toto je sociální inženýrství, odbornicky zamaskované: řečeno s Masarykem, "rozvášněná logika, nešetřící dějin".

Nedostatek ohledu na to, čím žije česká a moravská veřejnost, a neobratné pokusy reglementovat český politický život se pak nutně projeví v tom, jak se na krajské úrovni prosazují různé skupiny "nezávislých". Je třeba rozhodně říci, že na této úrovni politického života nemají nezávislí co pohledávat! Politické strany jsou praktické instituce, schopné poskytnout voliči informace, program, zkrátka záruky. Jsou v našem případě sice velmi nedokonalé, ale to má být jen výzva k tomu, abychom se je pokoušeli zlepšit. Mají obrovskou výhodu proti nevypočitatelným ambiciózním jedincům, neřiditelným střelám, jejichž jedinou předností je, že se umějí sympaticky zubit. Z politického hlediska je i ta nejupadlejší demokratická politická strana důvěryhodnější než ten nejúspěšnější majitel cestovní kanceláře. Od politika neočekávám, že by mne vozil na Mallorcu, a tomu, kdo mne na Mallorcu veze, mne ani nenapadne svěřit část mých politických kompetencí. Tyto hranice musí zůstat jasné a pevné. Nezávislí mají své místo na nejnižší, komunální úrovni, v malých obcích, tam, kde se lidé navzájem znají a vědí, čeho se mohou jeden od druhého nadít.

To, že jsou nynější české politické strany nespolehlivé a nedokonalé, tedy ještě neznamená, že je třeba odmítnout myšlenku politického stranictví jako takovou. Nedokonalost českého politického stranictví souvisí ve velké míře s tím, že nejsilnější strany se zrodily z OF, instituce, která měla sice velmi autoritativní vedení, ale žádné členstvo. Vznikly cestou demokratického centralismu. Papaláši z OF si rozparcelovali politickou scénu podobně, jako později komunističtí manažeři "své" podniky. Proto když dnes Klaus vyčítá lidovcům jejich kolaboraci s komunisty, je to vlastně drzost: drzost vůči řadovým členům KDU-ČSL, často ožebračeným jihomoravským rolníkům, kteří se touto cestou distancovali od komunismu a byli kvůli tomu vystaveni nejrůznějším šikanám.

V důsledku nesmyslné, anarchické Havlovy ideologie, jejímž úhelným kamenem je podivná teorie o dominantní úloze "osobností" v politice, je dnes česká politická scéna rejdištěm nejrůznějších kašparů a postrádá elementární serióznost. Pro strany odvozené z Občanského fóra (klasickým příkladem je ODS) přitom platí nepřímá úměra: čím nižší úroveň, tím serióznější prostředí. Nejapné řeči o fanatických skalních klauzovcích nejsou vůbec na místě. ODS na lokální úrovni je stranou slušných lidí.

Nynější český politický systém není zvlášť vábný: je ovšem na rozdíl od toho komunistického reformovatelný. Regionální samospráva je dobrá věc, jde jen o to, jak ji uskutečnit. Také druhá komora parlamentu by do budoucna mohla mát nějaký smysl, pokud by byla opuštěna koncepce "sboru moudrých" a přijata skromnější a náležitější představa zastřešení krajských samospráv.

Reformovatelná je i ČSSD, jakkoli nad ní dnes kdekdo láme hůl. Miloš Zeman léta snil o vstupu do Strakovky hlavním vchodem. Nakonec se mu to podařilo, jenže po čtyřech a s Václavem Klausem na zádech. Přes všechen křik hradních a podhradních intelektuálů měl tento zvláštní způsob soužití ČSSD a ODS své výhody. Sociální demokraté si horko těžko zvykli na vládnutí a na zodpovědnost, která s tím souvisí. ODS jim zabránila realizovat některé mimořádně divoké projekty, které ostatně možná ani nemysleli vážně (masová pomsta za vládu pravice) a pomohla jim zbavit se těch nejnemožnějších lidí. Chystaný odchod Miloše Zemana, který sice ČSSD vytáhl na výsluní vládní moci, ale zatížil ji zcela neúnosnou dávkou prázdného a pseudoradikálního křiklounství, jež mělo zastřít faktickou bezmocnost, pokud jde uskutečnění slibované vendetty, staví ČSSD znovu před zásadní rozhodnutí: na základě získaných, leckdy trpkých zkušeností přehodnotit svou strategii a své cíle. Sociální demokraté by přitom neměli propadat beznaději: ještě není zdaleka všechno ztraceno. Všechno ztraceno zato může být napřesrok, po parlamentních volbách.

20. listopadu 2000