14.11.-19.11.10. 2000

ARCHIV

Experiment s regionální samosprávou

Sociálně demokratická vláda se rozhodla předložit parlamentu zákon o vyšších územně samosprávných celcích. Zřízení jakéhosi mezipatra samosprávy mezi obcemi a centrem by samo o sobě byla velmi užitečná věc. Zkomplikovala by sice vládnutí na nejvyšší úrovni (je otázka, proč by nebylo dobré je trochu zkomplikovat), ale vytvořila by podstatně širší prostor pro politické rozhodování - byla by větší šance, že se problémy budou řešit právě na tom místě, kde jsou pro to nejoptimálnější podmínky. Bohužel se otázka regionální samosprávy dostává na pořad jednání příliš pozdě a v nevhodném pořadí.

Existence vyšších samosprávných celků, stejně jako existence Senátu, byla před časem zakotvena v české ústavě. Bylo by logické a pro širokou veřejnost srozumitelné, kdyby se napřed ustavily samosprávné regiony a pak Senát jako jejich zastřešení. Obojí blokoval od počátku Václav Klaus - územní samosprávu neprávem, proto, že by mu komplikovala centrální vládnutí, Senát proto, že pochyboval o jeho smyslu - právem, sám o sobě žádný smysl nemá. Kvůli anglosaskému snobismu nebožky ODA a nevěcným představám Václava Havla o odpolitizované politice nesené "osobnostmi" máme dnes jakousi "radu moudrých", která svou účelností a produktivitou připomíná Panskou sněmovnu předlitavské Říšské rady. Účast voličů při volbách do Senátu je průběžným plebiscitem o jeho smysluplnosti. Protože se neustále snižuje, dá se očekávat, že za deset - patnáct let nezbude než členy Senátu jmenovat.

Nyní má vzniknout nová řada volených orgánů. Dá se předpokládat, že voliči, otrávení Senátem, budou k volbám do dalšího zastupitelského sboru přistupovat s dvojnásobnou nechutí a nedůvěrou.

A navíc: aby lidé mohli uvěřit ve smysl zřizované instituce, musí být schopni se s územními celky nějak identifikovat. Jenže - ruku na srdce, kdo z nás je schopen se identifikovat s uměle vytvořenými kraji, kopírujícími někdejší komunistické správní jednotky? Kdo z nás se v srdci cítí být Severočechem nebo Středomoravanem? V České republice existuje jeden jediný územní útvar - v tuto chvíli víceméně fiktivní - který jsou jeho obyvatelé schopni zcela spontánně vzít za svůj, a to je Morava. Bylo možné toho využít: přimět Čechy (v užším slova smyslu) a Pražáky, aby se přestali cítit jako pupek světa a dobrali se zdravého lokálpatriotismu. Tuto možnost (zemské uspořádání) však kdysi česká politika svorně zavrhla.

V důsledku toho lze očekávat, že k volbám do vyšších územně samosprávných celků (všimněte si toho nemožného, šroubovaného pojmenování!) se dostaví jen ti nejukázněnější voliči. Nejukázněnějšími voliči disponuje, jak známo, KSČM. V regionech si bude moci vybudovat solidní nástupiště k uchopení moci.

Je pozoruhodné, že rozhodující politické síly v této zemi dělají všechno pro to, aby komunistům podmínky pro převzetí moci připravily. Vypracovaly pro ně velmi výhodnou úpravu volebního systému. Chtějí předepsat prezidentovi, aby je byl za určitých okolností nucen pověřit sestavením vlády. A nyní jim nabízejí regiony v dárkovém balení a s mašličkou navrch. Stojí za povšimnutí, že smyslem těchto změn zcela obecně je umožnit výkon moci politickému uskupení, které nemá ve společnosti přesvědčivou většinu. Jak ODS, tak ČSSD přitom potajmu myslí na sebe: ironickou shodou okolností však tím uskupením docela dobře mohou být komunisté.

Můžeme se utěšovat, že jakmile se komunisté stanou nejsilnější stranou, demokratické strany se proti nim spojí a zaženou je do opozice. Kdyby se to stalo, vytvoří se u nás jakýsi bipolární politický systém, jehož jedním pólem bude KSČM. Aby se nikdy nemohla dostat k moci, bylo by třeba zkopírovat nedokonalé politické prostředí první republiky nebo Horthyovského Maďarska, kde existovala na jedné straně věčná, trochu se obměňující vládní koalice, na druhé straně věčná opozice. Takový systém může ovšem trvale existovat jen za cenu nedemokratické politické manipulace nebo za použití násilí. Na obojí dnešní česká politika nemá a naši andělé strážní ze Západu by to ani nepřipustili.

Takže jednoho dne se nutně stane, že se komunisté chopí vládního kormidla. Chtějí si pánové z ODS a ČSSD opravdu vyzkoušet, zda KSČM bude pak ještě někdy ochotna nechat se od moci demokraticky vystrnadit? To připomíná známý Švejkův experiment s kanárkem a kočkou. Kanárkem máme v tomto případě být my, občané této země.

Lidové noviny 28. září 1999