|
|
|||||||
|
|
|
|
|
|
|
|
|
31.10.-6.11. 2000 |
ARCHIVDobré ráno: Za Josefem TošovskýmKomentář vysílá ČT1 v programu "Dobré ráno s ČT" v pondělí 6. listopadu v 7.15. Josef Tošovský - zjevně po domluvě s prezidentem Havlem - abdikoval. Necítím se být kompetentní k tomu, abych hodnotil jeho zásluhy o české hospodářství či analyzoval ekonomické chyby, kterých se dopustil. Jen se musím přiznat, že mi nepřipadá korektní činit z něho hromosvod, na nějž se svedou všechny problémy z poloviny devadesátých let. Vůbec nemohu vyloučit, že jeho finanční politika zabrzdila hospodářský růst České republiky. Nepochybně však také zabrzdil obzvláštní pokus budovat kapitalismus bez kapitálu, pokus, vytvářející rozlehlý prostor pro moderní alchymisty, vynálezce perpetum mobile a podobné šejdíře. To mu bude připsáno k dobru. Chtěl bych mluvit o politické stránce jeho působení. Pan Tošovský byl typickým představitelem druhého sledu lidí starého režimu: těch šikovných, schopných a vlastně hodných chlapíků, kteří se v pozadí starali o to, aby systém, v jehož čele stáli burani, ožralové a hloupí darebáci, přece jen fungoval. Starali se úspěšně a nedělali to zadarmo. Aby obstáli, museli pevně držet na uzdě svůj cit pro slušnost a spravedlnost. Díky jim jsme netrpěli nouzí a hladem, díky jim se režim tak dlouho držel při životě bez jakýchkoli korektur. V jejich činnosti bylo smíšeno dobré i zlé, račte si vybrat. Není nikterak překvapivé, že polistopadový establishment tyto lidi mocně přitahoval. Český disent dovedl filosofovat, psát eseje, básničky, produkovat neotřelou hudbu, zastávat se pronásledovaných, v hospodářských záležitostech se ovšem vyznali jen komunističtí reformátoři z osmašedesátého, a ti už byli staří, bylo jich málo, vyšli ze cviku a socialismus s lidskou tváří vyšel z módy. Proto se dostal tak snadno Václav Klaus (ten sám ovšem nebyl žádným představitelem ancien régime) do funkce konstruktéra ekonomické transformace - a díky Václavu Klausovi Josef Tošovský do křesla generálního guvernéra ČNB. Jednak solidní a schopný manažer, jednak člověk, u něhož je záruka, že si vzhledem ke své poněkud problematické minulosti nebude moci příliš vyskakovat. Josef Tošovský se stal součástí historického kompromisu mezi starým a novým a netroufnu si říci (ostatně v nekrologu, byť i jen politickém, se to nesluší), že to byla volba ve všem všudy špatná. Jako guvernér ČNB dělal jistě chyby, ale zároveň se držel svého kopyta a přitom nedovolil Klausově exekutivě, aby si z ČNB udělala pouhý instrument vládní politiky. To ovšem platí pouze do roku 1997. V zimě onoho roku se Josef Tošovský dopustil osudové chyby: neodolal nabídce z hradních výšin a zapojil se rozhodujícím způsobem do politické hry. Nejistota postavení někdejšího manažera komunistického hospodářství a asi i trpké zkušenosti z komunikace s Václavem Klausem jeho rozhodnutí snad vysvětlují, ale neospravedlňují. Vláda, v jejímž čele stanul, neměla prostor ani čas k nějaké kloudné činnosti. Svým rozhodnutím však utvrdil Václava Klause v názoru, že ČNB je mj. významná politická instituce a exekutiva ji musí mít pod kontrolou. Odtud návrh zákonné úpravy, který je sice problematický, protože omezuje autonomii ČNB, ale problematické je i to, že podle dosavadního znění zákona měl bankovní radu i guvernéra jmenovat president, v současné době shodou okolností nekorunovaná hlava protiklausovské opozice. Propojení centrální banky s exekutivou se uskuteční až podle nového znění zákona, ale Josef Tošovský k němu nešťastným způsobem mocně přispěl. A ne až tím, že se z premiérského místa vrátil do banky: ale tím, že premiérské místo vůbec bral. Josef Tošovský udělal vlastně, z politického hlediska vzato, jen jednu jedinou chybu: totiž že nedokázal odolat nabídce, kterou bylo třeba odmítnout. Za tu chybu teď platí. |