17.10.-29.10. 2000

ARCHIV

Dobré ráno: Opustíš-li mne, zahynu

Komentář vysílá ČT1 v programu "Dobré ráno s ČT" v pondělí 30. října v 7.15.

Chtěl bych říci pár slov o svém vztahu k českému státu. Zpozdil jsem se, připadlo mi trochu od věci dělat to v den, kdy vzpomínáme na vznik státu jiného (i když takového, k jehož tradicím se hlásíme): v den skutečného výročí českého státu, na prvního ledna, však většinou nebýváme v takové kondici, abychom mohli artikulovaně hovořit o svém vlastenectví.

Ke svému dnešnímu státu máme všeobecně vztah macešský. Podle průzkumu veřejného mínění, který podnikla jakási renomovaná zahraniční agentura ve všech visegrádských zemích, je většina Čechů přesvědčena, že naše hospodářství je na tom bídně a bude to ještě horší. Zároveň je ovšem většina Čechů přesvědčena, že se mají dobře a budou se mít ještě líp. V základě tohoto zdánlivě schizofrenního postoje je letitá zkušenost z dob bolševické diktatury: čím víc se nepřátelské tělo státu rozkládá, tím je snadnější si z něho něco urvat pro sebe a své blízké: kdo nekrade, okrádá rodinu. Tato ideologie je trochu krátkozraká, je to ideologie parazitů z hmyzí říše, kteří nemyslí na budoucnost: až totiž stát chcípne, nebude už co rozkrádat, a tak chcípneme s ním.

Co si myslí mnozí čeští intelektuálové, zformulovala Tereza Brdečková v LN z 27. října: "I teď myslím, že stát u nás lidem spíš překáží, než pomáhá. Když počítám, co pro mě osobně udělal dobrého a co špatného, pak převažuje to špatné." Tato nespokojenost může být v lecčems podložená, nemohu však souhlasit s představou, kterou za ní cítím: s představou státu jako služebného džina, který je tu od toho, aby plnil naše povely - přičemž ten náš je vrták a většinou to nějak zvoře. A musím tu připomenout slova, která v devadesátých letech předminulého století napsal - a to nikoli o českém, ale ještě o rakousko-uherském státě - T. G. Masaryk: "I já jsem stát, národ a lid, musí si dnes říci každý, kdo politicky myslí, a co tedy žádá po státu, národu a lidu, plniž především sám. Nespokojenost naše neobracej se jen navenek jako u dětí a mládeže, hledejme příčiny nezdaru především v sobě." To je postoj státotvorný, který se po letech hnědé a rudé potopy musíme znovu učit.

Paní Brdečková dále píše: "Zítra oslavíme 82. výročí vzniku našeho státu. Za tu dobu se ten stát dvakrát rozpadl a osmkrát přejmenoval." Tomu nerozumím, asi proto, že jsem svůj život prožil zjevně na jiné polokouli, než paní Brdečková. Narodil jsem se a své útlé dětství jsem strávil v útvaru, který si říkal Protektorat Böhmen und Mähren. Zhruba od mých tří let mi bylo jasné, že to není ani stát, ani můj. Pak přišla Československá republika, ovšem s přívlastkem "lidově demokratická". Čím silněji ten přívlastek zněl, tím jasnější mi bylo, že to zase není ani stát, ani můj. Zlomil jsem nad ní hůl dřív, než svou ničemnost ztvrdila přejmenováním na "socialistickou". Následoval rozklad ruské koloniální říše, dva roky zmatků a vznik České republiky. Tenhle nový stát by mohl být jistě o mnoho lepší, ale tentokrát je to i moje věc: většinou ho kritizuji, ale kritizuji ho proto, že je to můj stát, že mi na něm záleží, že ho mám rád a chtěl bych na něj být pyšný - tu souhlasím s paní Brdečkovou, že to zatím jde jen ztuha.

Nechci paní Brdečkovou mentorovat, chápu důvody, které ji k jejímu rezignovanému postoji vedou. Ostatně, podobný postoj k České republice má u nás většina lidí: je pro ně buď zbytkem po krásném československém snu (vždyť to mohlo dopadnout ještě mnohem hůř), nebo jen neútulnou přestupní stanicí na cestě do vysněné Evropy.

Erazim Kohák kdysi velmi pěkně rozebral známé verše Viktora Dyka, v nichž matka-vlast oslovuje své věrné: "Volám tě já, tvá matka, synu, jdi, třeba k smrti těžko jdeš, opustíš-li mne, nezahynu, opustíš-li mne, zahyneš". Ve skutečnosti stát není polobůh, jemuž bychom vděčili za svou existenci. Stojí tu opuštěný, bezbranný, vydaný všanc ješitným arogantním hlupákům a cynickým rozkradačům. Čeká na naši pomoc. Volá - jak kdysi napsal Kohák - opustíš-li mne, zahynu. A zahyne-li, bude nás to všechny po čase zatraceně bolet. Postarejme se o něj, zbavme se světácké přezíravosti, která není nic jiného než mužická mentalita, navátá z ruských stepí.