19.10. - 28.10. 2000

ARCHIV

MÍSTO PRO HOSTA: Změny v Jugoslávii

Politická scéna JSR prochází v současnosti revolučními změnami. Koštunica se postupně ujímá vlády, Jugoslávci oslavují, mezinárodní společenství ruší sankce a předhání se ve vstřícných gestech a nabídkách pomoci. Je ale také třeba upozornit na problémy, které v budoucnosti pravděpodobně vyvstanou.

Jedním z nich je problém legitimnosti Koštunicova prezidentského mandátu. Jen málokdo dnes zpochybňuje Koštunicovo vítězství, ale zároveň se nenajde snad nikdo, kdo by tvrdil, že prezidentské volby v Jugoslávii proběhly podle pravidel a nebyly plné podvodů. Platí ovšem, že volby, které jsou nelegálně ovlivňovány (a je jedno, v čí prospěch), jsou neplatné - v tom je třeba dát zapravdu jugoslávskému Ústavnímu soudu, který požadoval jejich opakování. K tomu se připojuje ještě skutečnost, že jak Černá Hora, tak kosovští Albánci volby bojkotovali. Koštunicův mandát jako prezidenta celé Jugoslávie tak stojí na velmi vratkých základech, což je vzhledem k radikálním reformám a důležitým rozhodnutím, které je třeba v budoucnu učinit, nedobré znamení.

Je ovšem třeba uvažovat nejen o novém prezidentovi, ale také o akceschopnosti Demokratické opozice Srbska (DOS), jediné přijatelné vládní alternativy k Miloševičovým socialistům. Tento slepenec osmnácti stran měl problém dohodnout se už v době , kdy jeho jediným cílem bylo odstranění Miloševiče; lze si tedy jen s obtížemi představit, jak bude fungovat ve vládě, kdy bude muset řešit mnohem obtížnější problémy.

Další otázkou je, jak přistupovat k Miloševičovi a jeho pomahačům. V tomto případě je nutná umírněnost. Pokud by se začaly pořádat hony na přisluhovače Miloševičova režimu a byli by vydávání haagskému soudu, hrozila by polarizace jugoslávské společnosti, násilné střety a nakonec i občanská válka. Proto by otázka spolupráce s haagským soudem neměla být klíčovou ve vztahu nového jugoslávského režimu a Západu. Srbsko je plné uprchlíků, příslušníků polovojenských jednotek i běžné armády, kteří se podíleli na genocidě albánského obyvatelstva nebo mají na svědomí zvěrstva z předešlých balkánských konfliktů. Běžné obyvatelstvo není zrovna nakloněno vydávání Srbů mezinárodnímu soudu; snaha zatlačit tyto lidi do kouta by mohla mít proto tragické následky. Samozřejmě je v dlouhodobém horizontu nutné, aby se Srbové vyrovnali s poslední dekádou svých dějin, ale toto vyrovnání s minulostí nemůže probíhat šokovou terapií a v době plné emocí, v době, kdy je demokratický režim teprve v plenkách. Zásadně nelze spojovat zahraniční pomoc či rušení sankcí s otázkou vydání či nevydání obviněných haagskému soudu. Západ si už nemůže dovolit dostat Jugoslávii znovu do izolace. Je nejprve nutné obnovit Jugoslávii ekonomicky jako demokratický a právní stát, a teprve na tomto základě lze budovat obnovu morální. Kompromisní a pragmatické řešení by bylo, kdyby Miloševiče a jeho nejbližší spolupracovníky soudili sami Jugoslávci (Koštunica se už o tom ostatně několikrát zmínil). To by také mohlo být dobrým počátkem zmíněného vyrovnání se s minulostí - je něco jiného, když by Miloševiče soudil Haag, který byl ještě nedávno součástí nepřátelského a nenáviděného západního tábora, a když by ho soudili jeho vlastní lidé.

Zbývá ještě otázka Kosova a Černé Hory. Co se týče Černé Hory, je tu poměrně velká šance na zachování federace. Rozpory v tomto případě nespočívají v soužití Srbů a Černohorců, v rozdílném náboženství ani kultuře, ale hlavně ve střetu režimů - prozápadního černohorského a bývalého Miloševičova. Dostatečným lékem by měla být maximální vstřícnost: nová Ústava s návratem ke starému systému volby federálního parlamentu spolu s prohloubením autonomie Černé Hory - např. změnou názvu Jugoslávie na Federaci Srbska a Černé Hory. Zároveň by měla být navrácena částečná autonomie i Vojvodině, protože tato poměrně bohatá oblast by mohla být v budoucnu dalším potenciálním ohniskem nového konfliktu. Velké nebezpečí pro Koštunicu by bylo, kdyby se Černá Hora osamostatnila. V tom případě by se zánikem federace zanikl i post jugoslávského prezidenta, čehož by Miloševičovi socialisté pravděpodobně využili k znovuzískání moci.

Zato kosovský problém je v současné době prakticky neřešitelný. Každá snaha o řešení vyvolá s vysokou pravděpodobností nové krveprolití. Proto jsou velmi zneklidňující výroky lídra DOS Zorana Djindjiče o návratu 1200 srbských policistů do Kosova. Je nutné si uvědomit, že mezi Srby a kosovskými Albánci leží v současné době nepřekonatelná bariéra a že jakékoliv představy o multietnickém a zároveň mírumilovném Kosovu jsou dnes utopií. Nezbývá než nechat tuto provincii pod správou KFOR a řešení přenechat budoucím generacím. Jedna z možných alternativ je, že po začlenění Jugoslávie do EU by se mohlo Kosovo stát jakýmsi regionem v rámci Unie. Představa samostatného Kosovského státu je však nepřijatelná, a to jak pro Jugoslávii, tak pro Západ. Za prvé by to znamenalo celkové vyhrocení situace na Balkánu - oživení myšlenky o velké Albánii a tím i snah o odtržení v dalších oblastech s albánským obyvatelstvem. Za druhé by se přeměna provincie na samostatný stát stala precedentem pro další oblasti: Severní Irsko, Baskicko, Vlámsko apod. Takový příklad rozhodně nechtějí západní země svým vzpurným provinciím poskytnout.

Nový jugoslávský režim dnes stojí před obrovskými úkoly a není vůbec jisté, zda na ně stačí. Hlavními principy jejich řešení musí být umírněnost, dialog a ochota ke kompromisům.

Ondřej Pokorný, student FSV UK