17.9.-23.10. 2000

ARCHIV

Budapešť, říjen 1956

Když po roce 1945 Rusové ovládli Střední Evropu, dostala se pod jejich správu skupinka malých, navzájem znesvářených národních států. Každý z nich byl po svém se svým osudem nespokojen, nemiloval ani Rusy, ani své sousedy v utrpení, a na vlastní pěst se snažil vyprostit z ruského chomoutu. Navzájem jsme toho o sobě moc nevěděli a dodnes nevíme. A tak mám skoro chuť se vsadit, že si dnes nikdo v Česku nevzpomene na to, co se odehrávalo před čtyřiačtyřiceti lety na ulicích Budapešti.

Zatímco Češi vstupovali v roce 1945-8 do ruského lágru nevědouce, co je čeká, a tak říkajíc s vlajícími prapory, Maďary tam bylo nutno brutálně natlačit. Stalinistický Rákosiho režim musel proto používat ještě intenzivnějšího teroru než ten Gottwaldův. Provázela ho - v zemi úplně zpustošené válkou - strašná, dusivá bída. Maďarští stalinisté se i po diktátorově smrti drželi moci s podobnou úporností jako na konci osmdesátých let Jakeš a jeho kumpáni. 23. října 1956 došla lidem trpělivost. Pokojná demonstrace přerostla díky indolenci režimu v rozsáhlé ozbrojené povstání proti ruským okupantům. Postupně se k němu připojily významné části armády a policie, nakonec se k revoluci přihlásilo i nové komunistické vedení země. Ministerský předseda Imre Nagy a ministr obrany Pál Maléter vzali na sebe zodpovědnost za revoluci, kterou si vlastně nepřáli a kterou se předtím marně pokoušeli brzdit; této zodpovědnosti se nezřekli ani po mohutné ruské invazi, tváří v tvář smrti: oba byli popraveni na počátku léta 1958.

Je to pro nás trochu nezvyklé: čelní českoslovenští komunističtí reformátoři z roku 1968 přivítali ruská vojska s brekotem, veřejně si sypali popel na hlavu, podepisovali zločinné zákony a vděčně přijímali pochybné turecké sinekury. Hluboká demoralizace české veřejnosti v následujících dvaceti letech se odvíjí od tohoto kapitulantství.

Maďarsko je v současné době z visegrádských států nejúspěšnější, pokud jde o přípravy na vstup do EU. Přitom je pořád ještě chudší zemí než Česká republika. Jenže nezáleží jen na hmotném blahobytu: záleží i na sebevědomí občanů: a Maďaři se mají o co opřít.

23. října 2000