17.9.-23.10. 2000

ARCHIV

Má být Česká republika prostředníkem mezi Západem a Balkánem?

Nadšení nad Miloševičovým pádem se v české politice a českých médiích mísí s mučivým neklidem: je ten člověk opravdu hoden naší důvěry? Je to opravdu demokrat západního střihu, takový, jako jsme my Češi všichni už od těch dob, kdy u nás panovala tzv. praslovanská demokracie? Navíc, jak se zdá, přibylo teď pokušení, jemuž těžko odolat: české diplomacii by se mělo dostat té cti, zastupovat na Balkáně zájmy vyspělého Západu, EU a NATO.

Tomuto pokušení je třeba co nejrozhodněji odolat, a to hned z celé řady důvodů. Především: celá dosavadní strategie Západu na Balkáně je nepromyšlená improvizace, vycházející z falešných premis. Pokus o transplantaci multikulturní společnosti do nemocného těla Balkánu, obývaného divokými národy, zmítanými navíc ne vždy neoprávněným strachem o vlastní existenci, je předem odsouzen k neúspěchu. Je to, jako kdyby někdo chtěl uprostřed divoké hospodské rvačky dát hlasovat o jejím výsledku: aby to bylo možné, je třeba nejdřív od sebe rváče oddělit, a to podle jednoznačných kriterií, se stanovením jasných hranic. Bosenská a kosovská iniciativa měla však jiný průběh: masívním vojenským nasazením a politickým tlakem se podařilo zabránit nejhoršímu. Za přítomnosti pořádkových sil OSN, respektive NATO, ovšem etnické čistky pokračovaly v menším rozsahu až do té doby, než se vytvořily - živelně a dosti násilně - etnické hranice. K tomu, aby takto rozhraničená společenství aspoň formálně sdílela nějaký společný rámec, je zapotřebí permanentní účasti spousty po zuby vyzbrojených vojáků. Soudržnost takových celků je ryze formální, jejich vztahy k okolí nedefinovatelné.

Jaký triumf může soudný člověk pociťovat nad tím, že se skoro po dvouletém úsilí podařilo bloku nejvyspělejších států světa intenzivním politickým a hospodářským nátlakem, provázeným nasazením mocné vojenské mašinerie, dostat od válu jednoho lokálního diktátůrka a přitom chtě nechtě zdeptat a ponížit malou zemi? Jeho nástupce samozřejmě není demokrat podle našich představ: zároveň však je, jak se zdá, umírněný politik se smyslem pro kompromis a představuje zjevně to nejlepší, co je Srbsko v současné době schopno ze sebe vydat. Je ovšem srbský nacionalista v tom smyslu, že nedovede pochopit, proč v Srbsku nemohou žít Albánci, kdežto Srbové musí žít v Bosně a Chorvatsku a dokonce odtud mohou být po statisících vyháněni. Nalézt v Srbsku někoho, kdo by to pochopit dovedl, bude velmi nesnadné.

Dnešní "Jugoslávie" potřebuje místo nejapného mentorování vstřícnost a pomoc, která umožní Srbům a Černohorcům žít svobodně a podle jejich představ, a vyloučí přitom krvavé výstřednosti, k nimž mají bohužel jisté sklony. Pomoc, která nevychází z představy, že sami víme nejlépe, co je pro ně dobré, a v případě nutnosti je donutíme až k pláči.

Je velmi sporné, zda Západ počítá opravdu s takovou pomocí pro nynější Jugoslávii. A česká diplomacie má spoustu bližších a hmatatelnějších problémů (dnes například s Rakouskem), jejichž řešením daleko lépe přispěje ke globálnímu blahu. Česko-srbské sympatie spočívají na vzájemných nepatřičných iluzích. Oddat se jim je snadnější, než se snažit o soužití s těmi, s nimiž máme společného to, co mají sousedé vždycky společné - totiž reálné, bolestné problémy. Vnášením západního řádu na srbské celiny se zapleteme do problémů jako je ten mezi Srby a vojvodinskými Maďary. K tomu nemáme vůbec žádný mandát. A konečně - takto vzniklá česko-srbská osa probudí k životu příšeru Malé dohody, a nebude náš region zcelovat, ale - po konfliktu s Rakouskem - dál rozdělovat.

Tím nemá být řečeno, že bychom klíčky dobrých vztahů s nástupnickým státem či soustátím nynější Jugoslávie měli zadupat do země. Měli bychom si však být vědomi našich omezených možností, jednat v dohodě především s našimi visegrádskými sousedy a snažit se Srbům a Černohorcům pomoci k tomu, aby si svobodně, ze své vlastní vůle, našli cestu zpátky do regionu, z něhož se brutální a bezohlednou Miloševičovou politikou tak nešťastně vydělili.

22. října 2000