15.9.-19.10. 2000

ARCHIV

Lokální problémy a spása všehomíra

Sotva může být pochyb o tom, že spor s Rakouskem o Temelínskou elektrárnu je nejvážnějším mezinárodním konfliktem, který Česká republika za krátkou dobu své existence zažila. Kvůli takovým malérům vznikaly ještě před sto lety v Evropě války. Odpor k jaderné energii se zjevně v průběhu desetiletí stal - říkám to bez jakékoli ironie - součástí rakouské identity, a boj proti "atomu" je emancipační záležitost: tuto skutečnost na české straně podcenili v podstatě všichni. Pochopit to není snadné: když zpytuji své svědomí, musím přiznat, že necítím ani setinu toho strachu z Temelína, jako zjevně skoro každý Rakušan. To neznamená, že by tu ten strach nebyl v současné době jako vážný politický faktor a že se na něj neměl a hlavně nemá brát ohled.

Ve chvíli, kdy se zdálo, že je situace úplně zablokovaná, vyrazil na cestu do Vídně Václav Klaus. Předehru jeho iniciativy tvořily svalnaté řeči na kongresu ODS, určené zjevně voličům: "Moje stanovisko je rezolutní… O odvolání blokád jednat nebudu… Nemám nic, co bych mohl slibovat." Přesto měla jeho mise jakousi naději. Po úplném ztroskotání Grossova jednání ve Vídni bylo těžko představitelné, že by se do Canossy vydal sám český premiér, a Klaus v minulosti ostře kritizoval jak sankce EU proti Vídni, tak skutečnost, že se k nim český premiant zcela zbytečně připojil.

Klaus se ve Vídni choval diplomaticky. Vyjádřil pochopení pro obavy Rakušanů, kritizoval Zemana za to, že bilaterální spor předložil Evropské unii, souhlasil i s tím, že komunikace mezi ČR a Rakouskem v poslední době vázla. V důsledku toho pak zazněla smířlivější slova i z rakouské strany a hlavně byl domluven termín schůzky mezi Zemanem a Schüsselem, a to tak, aby to pro Zemana a ČR neznamenalo úplnou potupu. Středeční rezoluce rakouského parlamentu svědčí sice o tom, že spor zdaleka neutichá, ale jakýsi půlkrok dobré vůle z české strany byl konečně učiněn. Proto si nejsem jistý, zda kritika, která se pak na Klausovu hlavu doma snesla, je ve všem všudy oprávněná: jistě, Klaus má svůj mohutný podíl viny na budování atomového monstra a průběžný nedostatek rozhovoru s vyděšeným a rozhořčeným jižním sousedem. Cesty využil k tomu, že kritizoval vládu a přihříval si svou partajní polívčičku. Jenomže kritika byla oprávněná a navíc učinila jeho pozici prostředníka důvěryhodnější. V tuto chvíli je třeba vyčkat: pokud se ovšem jasně ukáže, že se Klausovi podařilo aspoň trochu zmírnit napětí mezi oběma zeměmi, bylo by slušné to loajálně uznat.

S Klausovou iniciativou bohužel kontrastuje způsob, jakým se k česko-rakouskému sporu staví - nebo lépe nestaví - prezident české republiky. Poté, co se vrátil z Turecka, kde mj. nabídl zprostředkování mezi Turky a Řeky na Kypru (globální zodpovědnost se zjevně demonstruje tím, že se staráme pokud možno o věci, které jsou nám co nejvíc vzdáleny, o kterých co nejméně víme a které můžeme co nejméně ovlivnit), vyjádřil se i ke kauze Temelín. Považuje za svou největší chybu, že se v devadesátých letech energicky neopřel plánům na dostavbu elektrárny; byl by tenkrát měl sílu tomu zabránit. Odborníci ve vládě jej však umluvili.

Je hezké, že se pan prezident hlásí ke svým chybám, i když je současně zčásti svaluje na "odborníky". Chyby děláme všichni. Teď by bylo důležité, jaké závěry z toho pro tuto chvíli vyvodí a co podnikne, aby své tehdejší selhání (upřímně řečeno bylo daleko menší než selhání všech těch, co jsou za dostavbu přímo zodpovědni) napravil. Pan prezident si ovšem na Temelín neudělal čas. Místo toho se v rámci globální zodpovědnosti věnoval celosvětové spartakiádě ducha na Pražském hradě. V souvislosti s tím vypadá jeho temelínská omluva jen jako laciné alibi.

To globální, co hýbe celým světem, se skládá z nespočetného množství drobných lokálních kroků, které děláme ve svém blízkém okolí. Když tam prokážeme prozíravost a dobrou vůli, udělali jsme také něco pro blaho všehomíra. Jinak ostatně blaho všehomíra ovlivnit nelze. A ti, kdo v okamžiku nepříjemného konkrétního maléru, který se bezprostředně dotýká blaha země, jež jim byla svěřena, meditují o celosvětové zodpovědnosti, světlých a stinných stránkách globalizace a potřebě upřednostňovat zájmy duchovní před zájmy hmotařskými, se vystavují podezření, že to dělají proto, aby ve skutečnosti nemuseli nic dělat tam, kde se mohou spálit.

20.10.2000