10.9.-13.10. 2000

ARCHIV

Nelze uniknout?

Právo zveřejnilo zajímavý rozhovor Alexandra Kramera (musím uznat, že pokud jde o profesionální úroveň, je v tomto žánru mezi českými novináři jednička) se spisovatelem Pavlem Kohoutem. Kohout platí za vykřičenou firmu - podle jeho slov si s ním kdysi (nejspíš z těchto důvodů) odmítl sednout do televizní Sedmičky na Nově Václav Klaus. Některé jeho myšlenky jsou ovšem pěkné a člověk by je mohl s menšími korekturami podepsat. O nynějším česko-rakouském konfliktu například říká: "Bože, když vím, že můj soused, se kterým chci a musím dobře vycházet, je na něco krajně alergický, tak ho přece nebudu ještě víc dráždit, ale naopak… budu hledat způsob, který mu dá pocit, že jeho argumenty pozorně vnímám! Vykoledovali jsme si na hrubý pytel hrubou záplatu, která bohužel také ztrácí měřítka i úroveň". Velkorysý nadhled si Kohout zachoval i ke Klausovi: cení si na něm to, že "v lidech zkažených totalitou vyvolal pocit velké síly ke změnám, který po určitou dobu fungoval. A taky to, jak se vyrovnal s krizí mezi Čechy a Slováky, protože jeho protihráč byl schopen vyostřit ji do katastrofy…" Pokud jde o ty, co v Praze demonstrovali proti globalizaci: " rozflákat něco, když nevím, co bych místo toho nabídl, je nebezpečné".

Horší už je, jak se vyrovnává s nelítostnou otázkou, zda náhodou za "selháním intelektu" (tak nazval své angažmá v době stalinismu) nebyl kromě naivity i docela obyčejný konjunkturalismus. Když ji dostal před dvěma roky, smrtelně se urazil a z rozhovoru sešlo. Dnes odpovídá, že nikdy nebyl "kam vítr, tam plášť", jeho životní plášť byl skoro pokaždé na místě o poznání dříve, než tam dospěl historický vítr. Spíše bych řekl, že lidé jeho vyznání a názorové orientace se až na docela malé výjimky nechali nadnášet větrem tak šikovně, že to vypadalo, jako by před ním měli předstih. Jen málo z nich si trouflo na rozhodný krok ve chvíli historického bezvětří. Otázka byla velmi na místě a odpověď je neuspokojivá. Nadnášen větrem má pan Kohout pocit, že mu jde pořád o totéž: "Ale já myslím, že mi skoro všechno zůstalo! Pořád mi vadí nespravedlnost, pořád mě bolí lidé v bídě - na tom se nic nezměnilo a nevím o jediném svém vystoupení ani díle, v němž bych přešel na opačnou stranu". V tomto vyznání ("vším jsem byl rád", když jsem byl stalinistou, šlo mi o tutéž spravedlnost jako dnes, když jsem demokratem) je jakási schizofrenie. Jako by se kolo dějin pohybovalo nazpátek, od revoluce socialistické k národní a demokratické. Viz také jeho poměr k Němcům: "Němci musí pochopit, proč ne ně smíme být alergičtější než oni na nás". Nikdy to nepochopí, protože takový postoj odporuje elementárním zásadám slušnosti ve vztahu mezi jednotlivci i mezi národy. Pan Kohout si taky myslí, že hořkost, kterou jsme chovali vůči Rusům, není vůbec srovnatelná s tím obecným antiněmeckým komplexem. Jak u koho. Jsem o generaci mladší než pan Kohout, nikdy jsem nebyl komunistou (přesněji řečeno stalinismus jsem si odbyl, když mi bylo deset let) a cítím nesrovnatelně větší hořkost vůči Rusům než vůči Němcům. Přesto bych k nim byl rád spravedlivý a nikdy si na nich nedovolil žádat, aby pochopili, že na ně dnes, poté, co se jejich věčná veleříše směšně zhroutila sama od sebe, dnes, když se plácají ve svém neštěstí, smíme být alergičtější než oni na nás.

Pavel Kohout dokáže být kritický (a tedy i uznalý) ke Klausovi i k Zemanovi. Pokud jde o Václava Havla, upadá do nerozlišeného nadšení. Jak by ne! Vždyť Charta vznikla na základě politicky chybného konsensu, Havel přistoupil na alibistickou teorii Pavla Kohouta a jeho souputníků: za stalinismu, za "socialismu s lidskou tváří" i dnes nám nešlo o nic jiného, než o lidská práva.

Je komunismus opravdu takové prokletí, že mu ani deset let po jeho definitivním pádu nelze uniknout?