6.9.-12.10. 2000

ARCHIV

Medvědův konec

Nešťastný chlupáč! Leží jako divná, mokrá hromada neštěstí v tratolišti krve na dlaždičkové podlaze veterinárního zařízení. Od narození si zvykal na lidskou společnost. Potměšilí otrokáři ho nutili vykonávat činnosti, které se v běžném medvědím životě, v namáhavém shonu za trochou obživy, jen obtížně uplatňují: například jezdit na koloběžce nebo doprovázet ve stoje nepřirozenými pohyby Chopinův Smuteční pochod. Načež, když se změnily poměry, cirkusy přestaly přitahovat diváky a potrava pro divokou zvěř podražila, otevřeli nejspíš v noci někde v lese pojízdnou klec a nechali medvěda napospas osudu.

Může se někdo divit, že se pak dal na zboj a stal se postrachem všech valašských kurníků? Bohatým bral a sobě chudému dával. V tu chvíli začal zaměstnávat lidské instituce, lesní úřady, ministerstva, ochránce zvířat. Po dlouhé, divoké honičce byl jat a vsazen do klece podobné té, z níž ho kdysi vyhnali. Tentokrát však už byl medvěd bohatší o zážitek svobody. Probil se mřížemi, jenže netušil, že svým věznitelům dává vítanou záminku, jak se ho zbavit. Zákeřná kulka ze zálohy pak ukončila medvědí život.

Lidské dějiny znají mnoho takových, co bohatým brali a sobě chudým dávali. Končívali po zásluze špatně. Bolševičtí spisovatelé se pak dojímali jejich tragickým osudem a psali o nich sentimentální knížky, různé ty Nikoly Šuhaje loupežníky apod. Bolševičtí ideologové se snažili přesvědčit veřejnost, že pravým viníkem jsou sociální poměry.

Ve skutečnosti člověk je za své činy zodpovědný, vždycky a všude, bandité jsou hnusní a jejich opěvatelé opovrženíhodní. Na rozdíl od toho medvěda. Toho je mi líto.