6.9.-12.10. 2000

ARCHIV

Jak můžeme pomoci Srbsku?

Převrat v Jugoslávii vyvolal u nás trojí reakci. Především bujaré nadšení s příměsí velkého zadostiučinění. Poslanec Mlynář volá: "Bereme to jako výsledek účinné politiky Severoatlantické aliance a potvrzení správnosti politiky neustupování Miloševičovi a v důsledku také potvrzení správnosti zásahu sil NATO v Kosovu."

Do euforie se mísí úzkostné pochybnosti: Je vůbec Koštunica lepší než Miloševič? In on je "vypjatý nacionalista", i jemu jde o "velké Srbsko". V případě bosenského i kosovského konfliktu zaujal jednoznačná stanoviska, neslučitelná s euroamerickou koncepcí multietnických balkánských států. Bude Jugoslávie do budoucna opravdu tak dokonalou, vyspělou demokracií, jakou odedávna představujeme například my Češi?

Důsledkem takového psychicky nevyváženého postoje jsou hraběcí rady: je třeba zrušit falešné hranice, které na evropské pevnině narýsoval nacionalismus; je třeba, aby Srbové, podobně jako Němci po Hitlerovi, nejprve ukázali do vlastních řad a omluvili se za zločiny, které spáchali. Jakýmsi signálem, že to Srbové s demokracií myslí vážně, by bylo, kdyby vydali Miloševiče Haagskému tribunálu.

Proberme teď to všechno pěkně popořadě: triumfální pocity by měl trochu brzdit střízlivý odhad toho, čeho se dosáhlo. Soustředěním obrovského množství nejmodernější vojenské techniky, hospodářskou blokádou země ze strany nejvyspělejších států světa se podařilo zabránit vyhnání kosovských Albánců, nikoli však kosovských Srbů. Dalším výsledkem je nyní sesazení jednoho lokálního diktátůrka z prezidentského stolce (nikoli už jeho odstranění z politické scény). Je samozřejmě dobré, že Miloševič byl zbaven absolutní moci. Žádné velké nadšení však není na místě.

Stejně není na místě ani beznaděj. Paušální odmítání představ o "Velkém Srbsku" (u nezasvěcených by mohly vyvolat představu říše rozprostírající se od Jadranu k Baltu) a řeči o "vypjatém srbském nacionalismu" ve skutečnosti posilovaly Miloševičovu pozici. Problém Velkého Srbska a srbského nacionalismu je třeba racionalizovat. Rozpad Titovy Jugoslávie byl nevyhnutelný a logický, šlo o neživotný, násilně splichtěný mnohonárodní útvar, v něčem podobný někdejšímu Rakousko-Uhersku. Srbové byli v této miniříši hegemony podobně jako Češi v Československu. Ovšem rozdělení státu byl na rozdíl od nedávného dělení Československa mimořádně složitý a náročný úkol a Západ jeho svízelnost zpočátku velmi podcenil: chyby, spáchané během rozkladu někdejší Jugoslávie, jsou podobné těm, jichž se Dohodové mocnosti dopustily po roce 1918 při porcování staré monarchie. Západ podpořil oprávněné emancipační snahy nesrbských jugoslávských národů, současně však bral za hotové umělé administrativní hranice svazových republik. Tyto hranice byly většinou pro Srby velmi nevýhodné, a tam, kde jim vycházely vstříc (Kosovo) zase nesmyslné a neudržitelné. Nelze se divit, že srbské národní společenství propadlo kolektivní stresové psychóze, která vytvořila živnou půdu pro mimořádně ukrutné masové zločiny.

Je úplně absurdní a vedlo by ke krvavým důsledkům, kdyby teď Jugoslávie dostala zpátky tu převážnou část Kosova, kterou obývají Albánci. Jak se však potom mají Srbové smířit s tím, že nemalá část jejich národa musí žít ve státě, který si nepřeje, a další byla z jiného státu, v němž byla doma, bez skrupulí vyhnána? Nespokojenost s tímto stavem, který je nelogický a nespravedlivý, není vůbec projevem vypjatého nacionalismu. Může k němu ovšem snadno vést.

Je velmi pěkné požadovat od Srbů pohled do vlastních řad, když my Češi jsme v něm mistři (viz ohavné masové zločiny, páchané u nás po skončení druhé světové války). Ale budiž. Daleko důležitější je, aby vyspělé státy západní Evropy, a taky Česká republika, pomohly odbourat vše, co v srbském veřejnosti vzbuzuje úzkostné pocity nejistoty a národního ohrožení. Je například velmi moudré, že země EU nevážou zrušení sankcí na vydání Miloševiče Haagskému tribunálu. Odsouzení zločinců je účinné jen tehdy, když se k němu odhodlají ti, v jejichž jménu své zločiny páchali. Navíc se podobných zločinů, i když snad v menší míře, dopouštěli i Chorvaté, Albánci a Bosenští Muslimové. Je si přát, aby tyto národy našly v budoucnu společnou řeč, zastyděly se nad zvěrstvy, kterých se vůči sobě dopustily, a společně spravedlivě ohodnotily své darebáky. Že mezi nimi zaujme Slobodan Miloševič čestné první místo, je málo sporné.

A Česká republika by se teď měla snažit, naskytne-li se k tomu příležitost, Jugoslávii pomoci - a to aniž by si kladla hloupé a neuskutečnitelné podmínky.

12. října 2000