6.9.-12.10. 2000

ARCHIV

Konec bojů na Balkáně

Balkánský konflikt se zjevně chýlí ke konci. Miloševičovo Srbsko muselo nakonec ustoupit, a to je dobře: způsob, jakým Srbové zacházeli s kosovskými Albánci a ignorovali přitom celý civilizovaný svět, byla do nebe volající drzost. Navíc se Miloševič přepočítal: neuvážil, že bujará odhodlanost k boji není k ničemu, když nebojujeme za spravedlivou věc.

Ale ani NATO nemá žádný důvod k velkým oslavám. Humanitní mise (nebo, což je rub téže věci, trestná výprava) se příliš nevydařila: proti malé, špatně vyzbrojené zemi musely nejmocnější země světa podniknout několikatýdenní vojenské tažení s nasazením obrovského množství nejmodernější válečné techniky. Závěr však připomíná spíš diplomatické iniciativy devatenáctého století: mezi dvěma formálně rovnocennými bojujícími stranami zprostředkují neutrální mocnosti (přičemž ruské angažmá přišlo Západu nakonec velmi vhod).

Srbsko by nyní mělo vyvodit z neúspěchu důsledky: k nim patří poznání, že tisícileté tradice a historické památky nejsou důvodem k tomu, aby lidem, kteří na sporném území žijí, nebylo dopřáno spravovat si své věci sami. Obávám se, že to Srbové těžko pochopí, dokud jich budou muset statisíce žít v nesmyslném "multietnickém" útvaru, který nikdy nechtěli, a dokud nebude zcela jasné, že svět měří vyhánění Srbů např. z Chorvatska stejným metrem jako vyhánění Muslimů a Albánců.

Západu se vytýká, že dal kdysi příliš lehkomyslně placet k demontáži titovské Jugoslávie. Pravý opak je pravdou. Lpění na statu quo vnitřního rozhraničení (které se dalo držet jedině v případě Slovinska) způsobilo, že Západ nakonec jen asistoval krvavému vyřizování účtů. Přitom mají národy této oblasti mnoho společného a budou schopny soužití, dostane li se jim vnitřní jistoty, kterou dává spravedlivá hranice.

Lidové noviny 7. června 1999