6.9.-12.10. 2000

ARCHIV

Západ a Jugoslávie

To, že publicisté v Evropě i u nás představují veřejnosti Slobodana Miloševiče jako lidskou zrůdu a obdobu Hitlera (naposledy Gwynne Dyer v LN z 9. 4. tr.) je sice tváří v tvář srbským zvěrstvům v Kosovu lidsky pochopitelné, ale málo věcné. Velké zaujetí a malé pochopení je ostatně charakteristické pro americký a západoevropský postoj k balkánské krizi od jejího počátku, od doby, kdy se začala rozpadat Titova Jugoslávie. I takovému protivníkovi, jako je Miloševič, by se člověk měl snažit porozumět - což v tomto případě neznamená omlouvat to, co se omluvit nedá, ale například vyznat se v jeho pohnutkách. Jinak se konce jugoslávského konfliktu prostě nedobereme.

Hovoří se u nás o tom, že my Češi máme lepší předpoklady rozumět jugoslávskému problému než příslušníci jiných národů. Na tom něco je. Ne ovšem proto, že by nás k tomu disponovalo naše slovanství: společné dědictví, které si Slované odnesli z předkřesťanských dob, je skrovné a málo vábné: jeho podstatnou složkou je ukrutnost a sklon k anarchii. Nýbrž proto, že jsme před historicky dohlednou dobou byli v podobné situaci jako dnes Srbové a dopouštěli jsme se podobně ohavných věcí.

Výtka, že Západ příliš brzy odepsal potitovskou Jugoslávii jako státní útvar, neobstojí. Šlo o nesmyslný celek, v lecčems podobný Rakousko-Uhersku, skloubený nejpozději od třicátých let v první řadě policejním terorem. Podobně jako habsburská monarchie nedokázal vytvořit společnou státní myšlenku, kterou by etnicky, nábožensky i kulturně rozrůzněné obyvatelstvo dokázalo vzít za svou. Jeho rozpad byl nevyhnutelný.

Při dělení Jugoslávie se uplatnila velmi sporná západní představa o nutnosti "multietnického" řešení. Zdá se, že především Američané v dobré víře přecenili vlastní zkušenosti s integrací nejrůznějších etnik do jednotného amerického národa. Zde na Balkáně šlo ovšem o národnosti, které nebyly ochotny ani schopny soužití. Výsledek byl - zejména v případě Bosny - ne nepodobný Švejkovu experimentu s kanárkem a kočkou v jedné kleci. Nejprve proběhla řada surových etnických čistek, často za asistence mezinárodních pořádkových sil (neškodí v této souvislosti připomenout, že jejich obětí se stávali i Srbové). Pak zavládl jakýsi provizorní, křehký mír, kterým dnes lomcuje kosovské drama.

Role, kterou v jugoslávských konfliktech hrají Srbové, souvisí s tím, že byli v Jugoslávii (podobně jako Češi v Československu) dominantním národem. V jejich rukou zůstalo mocenské centrum státu i jádro armády. Jsou nejsilnější národní skupinou v oblasti bývalé Jugoslávie. Přesto i oni jsou malý národ, ne větší než Češi, frustrovaný z rozpadu miniimpéria, které si - stejně jako kdysi Češi - pořídili na zajištění vlastní bezpečnosti. Po rozpadu státu utrpěli rány, které jim těžko někdo vysvětlí (např. proč musely statisíce Srbů opustit západní Krajinu; proč musí statisíce Srbů žít v Bosně, ve státě, který nechtějí). Krutost, s níž se vedou boje na Balkáně - to platí v tuto chvíli především pro srbskou stranu, obávám se však, že jen proto, že je nejsilnější - vyplývá ze stresové situace národních společenství, které jsou vzájemně prorostlé, a proto se vzájemně drží v jakémsi politickém patu, nemohou se od sebe odpoutat ani spolu žít. Rozumné politické řešení sotva mohlo spočívat v něčem jiném, než toto smrtící objetí uvolnit. Klíč k řešení situace jsou dobré hranice, bezpečí, plynoucí ze zajištěného územního statutu.

Etnické rozhraničení, doplněné organizovanou výměnou obyvatelstva pod dozorem mezinárodních sil a za mezinárodní podpory, výměnou, která je vzájemná a omezená na minimum - to je jediná rozumná eventualita k etnickým čistkám. Znamenalo by to ovšem zrušení takových přežilých historických útvarů, jako je dnešní Bosna. Slabé celky (bosenští muslimové, kosovští Albánci) by aspoň pro začátek musely dostat významnou mezinárodní vojenskou podporu.

Nedá se ovšem vyloučit, že na rozumné řešení je už pozdě.

Lidové noviny 14. 4. 1999