27.9.-5.10. 2000

Spor o novelu trestního zákona

Skupina pravicových poslanců předložila v PSP ČR - již podruhé v tomto roce - návrh novely trestního zákona, jíž se upravuje postih za šíření nenávisti a zášti ve společnosti. Celá záležitost byla zastíněna skandálem kolem IPB - neprávem, protože přijetí či odmítnutí této zákonné úpravy se významným způsobem odrazí v úrovni naší právní kultury.

Navrhované změny spočívají v tom, že se za trestný čin důsledně označuje podněcování třídní nenávisti, respektive podpora a propagace hnutí, které si ji daly do štítu. Trestné je navíc podněcování a šíření nenávisti k "jiné skupině osob". Nově se podle § 261a stává trestným činem veřejné popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování nacionálně socialistické a komunistické genocidy, případně jiných zločinů, které spáchali nacionální socialisté a komunisté.

Racionální jádro zákonné úpravy je ve snaze postihnout ty, co ve společnosti šíří nenávist a zášť. Smutné je jen to, že vlně zášti a nenávisti, která se valí naší společností, je třeba čelit změnou trestního zákona.

Novela kriminalizuje podněcování a šíření zášti a nenávisti proti skupinám osob. Skupiny osob jsou ovšem v zásadě dvojího charakteru: k jedněm (například k určité rase) patříme od narození, nevybrali jsme si je a neneseme za svou příslušnost k nim žádnou odpovědnost. Jinde (například v případě spolku nebo politické strany) se pro účast svobodně rozhodujeme a za toto rozhodnutí také zodpovídáme. Nemělo by být důvodem k nenávisti či zášti, ale může být předmětem kritiky, přičemž je možné vyvodit z této kritiky i důsledky - ty je ovšem třeba velmi opatrně zvažovat; v zásadě samozřejmě platí, že vinu v kriminálním smyslu lze odvozovat jen z individuální aktivity zodpovědného jedince a že z příslušnosti k nějakému kolektivu automaticky nevyplývá vina jeho členů; např. pouhá pasivní účast ve spolku či politické straně by neměla být důvodem k postihu.

Je také značný rozdíl mezi činy, které postihují §198,260 a 261, a tím, co má být trestné podle § 261a ("osvětimská" a "jáchymovská" lež). V prvním případě jde o veřejné podněcování, projevy sympatií, podporu a propagaci, tedy o činnost veřejnou, cílenou, která chce do budoucna něco uskutečnit. V druhém případě se jedná o popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování, tedy o výklad minulosti. Tento paragraf se dá velmi snadno zneužít - jsem proto přesvědčen, že takové jednání lze kriminalizovat jen tenkrát, když se na ně zároveň vztahují § 198, 260 nebo 261.

§ 261a nepřímo znovu, i když nepřímo, staví otázku srovnatelnosti nacionálního socialismu a komunismu. Nepochybně byl způsob ovládání české společnosti z let 1948-89 zavrženíhodný, stejně jako ten z doby protektorátu. Tím však není mnoho řečeno. Jsou tu i rozdíly, z nichž podstatný je zvláště jeden: nacistická nadvláda z let okupace jednoznačně a otevřeně směřovala k likvidaci českého národa. Dobrovolně se v ní na české straně angažovaly jen skutečné zrůdy. Ruská nadvláda z let 1948-89 (uplatňovala se v jisté míře už tři roky předtím) byla kamuflována nejprve národoveckou, později stalinistickou ideologií. Významná část české společnosti nevědomky, ale zato horlivě podporovala proměnu ČSR v ruskou kolonii už od roku 1945. Mladá komunistická inteligence byla od počátku bezpochyby upřímně přesvědčena, že neslouží ruskému imperialismu, ale české společnosti. Odtud hloubka frustrace těchto lidí v šedesátých letech, která vyvrcholila nesmyslným pokusem o "socialismus s lidskou tváří". Stanovit hranici mezi "námi" a "nimi", mezi iniciátory, viníky, svedenými, zastrašenými a docela nevinnými je mimořádně obtížné a většinou ústí do menšího nebo většího alibismu, do pokusů zakrýt svůj díl zodpovědnosti. Tento alibismus velmi poznamenává celý boj za "vyrovnání se s minulostí" a dává mu nepříjemnou populistickou příchuť.

Zdá se, že formulace, které novela nabízí, by chtěly domyslet, a zejména že § 261a je neudržitelný a měl by být z návrhu odstraněn.

Mladá fronta Dnes, 10. července 2000