ARCHIV

Tentokrát jde opravdu o hodně

Jiří Pehe mi poslal na adresu Událostí svůj článek „Soudruzi z pravice“. Jde o další příspěvek do diskuse, která se otevřela v Mladé frontě Dnes textem Pavla Šafra „Paroubek nebo svoboda“ (19. 1. 2006). Polemicky na něj reagoval právě Jiří Pehe (Zbytečná strašidla třídní války, 23. 1. 2006). S Pehem pak polemizoval Emanuel Mandler (Paroubek a soudruzi z levice, 27. 1. 2006).

Snad nejsem příliš vztahovačný, když si myslím, že nejnovější polemika Jiřího Pehe se týká taky mne (v průvodním dopise mi napsal, že se moje a Mandlerovy názory na otázku spolupráce ČSSD a KSČM v podstatě neliší, v textu pak mluví o „názorovém milieu“, jehož součástí je mj. Mandler, o „autorech Mandlerova ražení“, „autorech podobných myšlenkových konstrukcí“. Beru tedy to vše jako jakési nevtíravé pozvání do debaty, které rád přijímám. Zároveň se zavazuji, že pro tentokrát vynechám označení jako „autoři názorového milieu kolem Václava Havla“, stoupenci Pravdy a Lásky atd. a budu se zabývat jen názory pana Pehe.

A teď argumenty pana Pehe popořadě: pokud jde o Czech Tek, je můj názor totožný s jeho a odlišný od názoru pana Mandlera (což pan Pehe ví, vyjádřil jsem ho několikrát veřejně). Bylo by sice lákavé a pohodlné zařadit policejní zásah do šuplíku „omezování svobody“, ale věcně to nesedí z důvodů, které pan Pehe ve své polemice uvádí.

V ostatních věcech si s panem Pehe bohužel nerozumíme. Ovládnutí zdravotnictví se prý odehrává podle demokratických pravidel. To bohužel není žádný argument. Když je společnost náležitě pokleslá nebo dezorientovaná, lze podle demokratických pravidel zavést i vládu jedné strany nebo lidožroutství. Podstatné na Rathově „zdravotnické reformě“ je, že se znovu postupně vytváří monopolní zdravotnický moloch, zahrnující vše od pojišťoven přes lékařské komory až po lékařské odbory, centrálně ovládaný z ministerstva zdravotnictví. Dosavadní zdravotnický systém byl jistě nedokonalý, ale zahrnoval v sobě autonomii jednotlivých složek, pluralitu a svobodu volby. To je změna jako hrom. Pan Pehe si zatím nevšiml, že by kvůli zdravotnictví byla nějak omezena jeho lidská práva: jednak se to nepozná hned, a jednak možná tak přízemní starosti do lidských práv v pojetí pana Pehe nepatří.

Pokud jde o ohlášený tiskový zákon, vyhněme se zbytečné demagogii: pan Paroubek ohlásil, že jej hodlá střihnout podle rakouského vzoru. Jak je opravdu střižen, se pozná, až bude na stole. Pochybovat o záměru pana Paroubka není totéž co pochybovat o rakouské demokracii.

V případě pořadu Bez obalu nejde jen o to, že si Paroubek stěžoval, nýbrž že vedoucí jeho úřadu napsal dopis vedení ČT, a jak z dopisu vyplývá, i Radě pro rozhlasové a televizní vysílání a radě České televize, v němž se dožadoval nápravy. Nedovedu si představit, že by něco podobného Blairovi nebo Bushovi prošlo. To, že zákon, jímž se řídí ČT, prosadily politické strany, které dnes varují před oklešťováním svobody, se mne nijak netýká, nejsem politická strana a žádný zákon jsem neprosazoval. Nechápu proč mi to pan Pehe vyčítá. K televizní krizi podle Peheho došlo kvůli tomu, že se ODS pokoušela nevybíravým způsobem dostat ČT pod kontrolu, zatím co Paroubek, ač by toho s podporou KSČM mohl snadno dosáhnout, se o nic podobného nepokouší. Pan Paroubek ve skutečnosti už ČT pod kontrolou má (viz případ Bez obalu) a na soukromé televize má klacek v podobě pokut za nemravnosti, které jim podle problematického zákona ochotně naděluje Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, v níž má většinu rudá koalice.

Pan Pehe se pozastavuje nad tím, že E. Mandler Paroubkovi vytýká „utužení disciplíny“ v ČSSD. Činí tak prý autor, který je „součástí názorového milieu“, z něhož se ještě před rokem linula řada ironických komentářů o tom, jak strana vnitřně tak nejednotná a nedisciplinovaná , jako je ČSSD, nemá právo vládnout. Je poněkud překvapivé, že pan Pehe v této věci drží zásadu kolektivní viny (jednoho publicisty za „názorové milieu“). Dále, o právu vládnout rozhoduje parlamentní většina, a tu se i v minulosti ČSSD v krizových chvílích vždycky horko těžko podařilo dát dohromady: nepamatuji se, že bych třeba to právo někdy zpochybňoval. Naproti tomu rozhádanost a nejednotnost někdejší ČSSD snad nebude zpochybňovat ani pan Pehe. Také nejde (aspoň mně) o „utužování disciplíny“ an sich, ale o vyškrtávání z kandidátky kvůli oprávněné kritice vlivného spolustraníka nebo o velmi povážlivé pasáže z „morálního kodexu“ poslance ČSSD, který musí podepsat všichni kandidáti.

Velmi bych přivítal, kdyby pan Pehe nespekuloval o mé upřímnosti, není to dvakrát slušné. Taky není pravda, že bych si „jednoduše přál vládu pravice“. Mám k „pravicovým“ stranám spoustu výhrad a nenechával jsem si je pro sebe. Jsem podstatně skromnější: stačilo by mi, kdyby do budoucna neměla levice (ČSSD) spolu s extremisty (KSČM) v Poslanecké sněmovně většinu. Toho je možné dosáhnout dvojím způsobem: buď tím, že ve volbách posílí ODS nebo KDU-ČSL, nebo tím, že do hry vstoupí nový účastník, o němž bude jasné, že spojenectví s KSČM jednoznačně odmítá. Tato druhá možnost je velmi málo pravděpodobná.

V politice se vyskytují situace, kdy je třeba se rozhodnout, kdy platí jen „ano ano, ne ne“. Není na tom nic bolševického. Život je tvrdý. Nabízet ve vypjaté chvíli, která si žádá zásadního rozhodnutí, veřejnosti jakousi anestézii v útěšných řečech o tom, že to není tak nebezpečné a horké, že nemáme být hysteričtí, je zavádějící a nebezpečné. Pan Pehe se necítí být okleštěn. V letech 1945 -1989 se spousta lidí necítila být oleštěna. Jejich počet ovšem postupně klesal. Taky se to, že je člověk okleštěn, nepozná okamžitě. Většina lidí to poznává až ve chvíli, když už je pozdě.

Čekají nás volby, které budou (ještě?) docela svobodné. V nich se nebude rozhodovat o tom, zvítězí-li u nás komunistická totalita: nýbrž „jen“ o tom, budeme li mít v budoucnu přistřiženou demokracii s více či méně silnými autoritářskými rysy. Ukázky, jak by to mohlo vypadat, už fungující latentní komunisticko-sociálně demokratická koalice předvedla. Nemáme se na co vymlouvat. To, že je pan Pehe nevidí, je jeho problém.

29. ledna 2006