ARCHIV

Pendolino

K Českým drahám mám sentimentální vztah. Spolu se znělkou Večerníčku v ČT jsou tím jediným, co zůstalo zhruba ve stejném stavu jako před půlstoletím v době mého dospívání. Vozový park je zhruba totožný, úroveň služeb poklesla jen nepatrně. Rovněž přesnost spojení a četnost překvapení, které personál ČD (dříve ČSD) připravuje cestujícím, se nijak dramaticky nezměnily. Jsem tomu rád, vyhovuje to mé konzervativní povaze.

Používal jsem služeb ČSD poměrně často v osmdesátých letech. Několikrát za rok, převážně v zimě, jsem cestovával služebně do Košic. Tam zpravidla nočním spojem v lůžkovém voze, zpátky přes den (ve vlaku se dalo pracovat a nikdo mne nekontroloval, zda dělám právě to, co mám úředně v úvazku). Noční cesty zpestřovaly výpadky topení. Když teplota v kupé klesla pod osm stupňů, nedalo se už ležet ani v zimníku; nezbývalo než prchnout a strávit zbytek cesty vsedě. Přes den topení kupodivu obyčejně fungovalo, zato jsem jednou zažil snad nejvýraznější cestovatelské dobrodružství mého života.

Rozvíjelo se plíživě a nenápadně. Cesta probíhala poklidně až do chvíle, kdy jsem se (vlak byl právě někde mezi Popradem a Žilinou) odebral na toaletu. Byla dokonale zamrzlá. Ti, co měli štěstí a přišli na to včas, ji zatím dokonale naplnili něčím, co na první pohled vypadalo jako polévka s játrovou rýží, jež byla tehdy za korunu sedmdesát k dostání v každém řeznictví. Bohužel jen na pohled. V zatáčkách a na výhybkách vždycky něco vyšplouchlo. Použít se nedala. Za poměrně krátkou dobu se mi podařilo zjistit, že ve stejném stavu jsou i všechny ostatní toalety soupravy. Personál se zjevně zmohl jen na to, že si jednu jedinou funkční vyhradil pro sebe. Navštívit WC na některém z nádraží nebylo možné, vlak nikde nestál déle než pár minut. Vydržel jsem, ale byl to příšerný zážitek.

Potěšilo mne, že něco podobného lze zažít i dnes. Toalety údajně zamrzly i v jedné ze souprav supervlaku Pendolino, které nyní za drahé peníze nakoupily ČD, nástupnická firma někdejších Československých státních drah. Zřejmě na našich drahách spočívá nějaké prokletí, které se automaticky přenáší i na nejmodernější techniku.

Pro přechod na vyšší evropskou úroveň za současného zachování dosavadních sociálně náročných standardů byly u nás v praxi vyzkoušeny dvě cesty. První se dalo české zdravotnictví. Úroveň poskytovaných služeb od převratu rychle a dramaticky vzrostla. Bohužel se po patnácti letech ukázalo, že jsme za to zaplatili patnáctimiliardovou sekerou ve Všeobecné zdravotní pojišťovně. Řešením je pronájem českého zdravotnictví manažerovi, který slibuje situaci zlepšit tím, že lékařům zvedne platy na evropskou úroveň.

Způsob, který zvolily České dráhy, je skromnější: standardní služby setrvaly na téže úrovni jako před půlstoletím. Kromě toho existuje nadstandard: rychlíky Intercity a Eurocity, do nichž se nemusí bát nastoupit ani cizinec. Vynikají mj. tím, že v jejich jídelních vozech lze koupit i dnes stejně odpudivou stravu jako kdysi na běžných spojích – ovšem za desetinásobnou cenu. Je to symbolické: situace se pozvolna vyrovnává, a to tak, že nadstandard se postupně přizpůsobuje standardu svou úrovní, nikoli však cenou.

Nějaká třetí cesta, jak je u nás zvykem, neexistuje.

22. ledna 2006