ARCHIV

Národní strana: abychom se nedivili

Média se otřásají rozhořčením, ale také vedení Národní strany může být spokojeno: podařilo se jí důkladně se zviditelnit. V neděli vystoupila její předsedkyně v prestižním televizním pořadu. Sledovanost internetových stránek NS prudce stoupla.

Strana si našla případ, na němž se může vyprofilovat. Českou veřejnost příliš neoslovují třeba útoky na Židy nebo popírání holocaustu. Důvod je prostý: Židovská komunita v Čechách a na Moravě byla holocaustem téměř zničena. Je velmi slabá a nepředstavuje ani pro lidi, kteří mají nutkavou potřebu stavět svůj život na nenávisti (u nás je jich poměrně dost), skutečný problém. Romská otázka je něco jiného: jedním z jejích zhmotnění je případ Lety. Případ o to choulostivější, že představuje zároveň hřích české společnosti.

Tato věc se navíc stala míčkem v poněkud nechutné politické hře. „Nesmluvní opozice“, zaskočená před časem opoziční smlouvou, zejména Unie svobody, považovala za snadnější cestu k většímu politickému vlivu než oslovování voličů denunciace do Bruselu. Způsob, jak si vláda (i ODS) nevědí rady s romským problémem, se jí velice hodil. Kritici ukájeli svou potřebu národní sebekritiky na něčem, co se hodilo lépe než např. vyhnání sudetských Němců, na něž je česká společnost velmi alergická a Brusel je v podstatě toleruje (bylo to už dávno). Diskriminace stávajících menšin znamená pro orgány EU oheň na střeše. Politické využití s sebou nese jistou dávku hysterie (nafouklý problém vepřína v Letech – přívrženci jeho demolice mluví o „prasečáku“ a vyvolávají dojem, že jsou zároveň vegetariáni a muslimové). ODS zareagovala tím, že se věc pokusila bagatelizovat. Spory o to, zda šlo o „koncentrační tábor“ nebo ne, nejsou podstatné (je zajímavé, jak se u nás dosud neprosadilo vědomí, běžné v civilizovaných demokratických státech, že nutit někoho k práci násilím je nepřípustné). Podstatné je, že šlo o podíl protektorátních orgánů a českých lidí na romském holocaustu.

Případ Lety dokumentuje dodnes bezradnost politiků a státních orgánů, a jeho hysterizace vyvolává v mnoha lidech pocit křivdy: co nám to zase chtějí přišít. A stává se z něj zlatý důl pro agresivní populisty.

Strany jako je ta „Národní“ jsou v Evropě běžné a všude se profilují na záležitostech, na nichž demokratická společnost zatím ztroskotává (začlenění imigrantů). Sílí nyní i v sousední SRN a především k oblastech, které jsou nám historicky blízké, protože stejně jako my byly skoro půlstoletí součástí ruského záboru (Sasko). To, že u nás kdysi ztroskotali Sládkovi Republikáni, bylo dáno primitivností tohoto uskupení a taky tím, že ve volbách 1998 si jejich elektorát rozebraly ČSSD (řečmi o spálené zemi a nelítostném účtování s „tuneláři“) a ODS (agresivním nacionalismem). Tito voliči byli ovšem záhy zklamáni, Národní strana se z neúspěchu Republikánů nepochybně poučila a ODS s NS - zatím nezávazně - koketuje. Zřejmě si její lídři – podobně jako Zeman kdysi nazval Sládkovce „zdivočelými sociální demokraty“ – myslí, že jde o zdivočelé odéesáky. To vše v situaci, kdy současný výběr parlamentních demokratických stran voliče neuspokojuje a mimoparlamentní uskupení představují jakýsi rej politických zombies.

Samozřejmě že hrozí nanejvýš to, že se Národní strana s odřenýma ušima dostane do Poslanecké sněmovny. Ale už to by byla katastrofa. Demokratická pravice i levice by měla za krkem svého upíra, který by si mohl nelítostně diktovat. Politický systém by se sice formálně mohl vydávat za demokratický, ale velmi významné slovo by v něm měli extremisté.

Neberme Národní stranu na lehkou váhu. Mohli bychom se divit.

Mladá fronta Dnes 23. ledna 2006