ARCHIV

Ohlédnutí

Po vánocích rezignoval na místo šéfredaktora Mladé fronty Dnes Pavel Šafr. Odchází po pěti letech, před tím od léta 1997 řídil Lidové noviny. Není mou věcí hodnotit jeho rozhodnutí ani to, co ho k němu vedlo a jak ho management firmy přijal. Jasné je jedno: každá věc, a zejména ta dobrá, má mít nejen svůj začátek, ale taky svůj konec. Jen přátelství se SSSR bylo na věčné časy. Jediné, co si dovolím, je jakési malé ohlédnutí. Osm a půl let Šafrova působení ve dvou předních českých listech není zase až tak krátká doba, aby nebylo možné je zpětně hodnotit.

Bezprostředně po listopadovém převratu se u nás zahnízdil – ve velmi ušlechtilém rouchu – dosti nestydatý politický lobbismus. Těžko se divit, právě v tom byla jakási kontinuita se starým režimem. První disidentská garnitura si ještě před listopadem 1989 pořídila Lidové noviny, po převratu se proměnily na deník. Jakmile skončila doba polistopadového nadšení, šlo to s nimi od desíti k pěti. Klaus a Macek pak kontrovali Telegrafem. Nikdy se pořádně neuchytil.

Pavel Šafr začal svou dráhu v Kudláčkově Českém deníku. Po konfliktu redakce s vydavatelem (konflikty redakce s vydavatelem se v těchto novinách periodicky opakovaly) přešel do zkomírajícího Denního Telegrafu a pokusil se ho zároveň zachránit a učinit samostatnějším. Denní Telegraf byl součástí ekonomicko-politického experimentu ODS: ovládala ho Hlavní kancelář strany prostřednictvím IPB. Šafrovi se podařilo za čtyři měsíce zvednout náklad a vymanit list z otrocké závislosti na stranické ideologii. Skončilo to pochopitelně vyhazovem, nicméně byl to pokus, který se dal těžko přehlédnout.

Zatímco Denní Telegraf vzal záhy za své, Lidové noviny se i v Klausově epoše vyprofilovaly jako noviny notoricky státotvorné a loajální. Tón udávala dvojice Bělohradský – Třeštík. Loajalita, notorická státotvornost a čtenářský zájem se nerýmují. Tehdejší švýcarští majitelé začali uvažovat o změně. Tak se stal Šafr šéfredaktorem jednoho z našich předních deníků. Jeho nástup znamenal důkladnou obměnu celé redakce. Přišli lidé z někdejšího Českého deníku, Telegrafu i lidé docela noví. Ti všichni měli dělat noviny nezávislé na praktické politice a zároveň noviny pro čtenáře. Tak se Šafr hned na počátku dostal do konfliktu s rozvětvenou hradní lobby, která si představovala, že Lidovky jsou nyní její přirozenou kořistí, že jako „zakladatel“ má na ně právo. Rozvinula se mohutná kampaň proti „bulvarizaci“ českého tisku (ale ve skutečnosti šlo o „bulvarizaci“ Lidových novin Šafrem a debulvarizací se rozuměl návrat do náruče Pravdy a lásky). Kampaň byla zpočátku iniciovaná a dirigovaná Respektem, pak se přidaly další politické zájmové skupiny. Je zábavné, že Šafrovi vytýkali to, co musí každý šéfredaktor dělat: starat se o to, aby jeho noviny někdo četl. Chyba je jen, když kromě toho už nedělá nic jiného.

Po dvou letech odešel Šafr do Mladé fronty Dnes. Největší český deník byl vůči lobbismu odolnější než Lidovky, a zároveň vzhledem ke své mohutnosti odolnější vůči jakémukoli řízení. Přesto prodělal během Šafrova šéfování změnu k lepšímu, která bude z většího časového odstupu nepochybně ještě patrnější, než teď.

Tento text nemá být nekrologem, jen ohlédnutím nad jednou periodou. Že z ní něco zůstává, je vidět např. na Lidových novinách. Člověk k nim může mít sto a jednu výhrad, ale těžko jim upřít nezávislost. Už jim zůstala.

Český tisk a česká média obecně čeká teď – v konfrontaci s nemravnými plány premiéra Paroubka - velmi těžká zkouška. Snad mají jakousi šanci na to, aby v ní obstály. Pokud se to povede, bude to zčásti i zásluha Pavla Šafra.

Lidé mé generace a mé ideové orientace neměli za minulého režimu na růžích ustláno. I v době jeho největší „liberalizace“ jsme byli pouze trpěni, převrat pro nás přišel příliš pozdě. Jsem rád, že jsem mohl v závěru svého veřejného působení trochu přispět k tomu, aby se u nás rozšířil prostor pro svobodu slova a omezil prostor pro jeho politickou manipulaci. Což je hlavní zásluha Pavla Šafra.

22. ledna 2006