ARCHIVNový světMartin Říman, poslanec a stínový ministr dopravy za ODS, opublikoval v únorovém čísle časopise Mladých konzervativců Laissez Faire text pozoruhodných parametrů. Upozornilo na něj páteční Právo, patrně proto, že se Říman rozchází s oficiózní „umírněně proevropskou“ linií své strany. Obraz světa a zejména Evropy, který historizující specialista na železnice podává, je pozoruhodný. Po pádu „bipolárního světa“ (pan Říman má zřejmě na mysli rozklad Ruského impéria) se prý Evropa vrací do tradičních kolejí. Osou té tradice jsou nemravné choutky Německa, jež se probouzí z padesátiletého malátného snu a vrací se ke svým staletým touhám a vášním stát se evropským hegemonem. Těmito plány je bezprostředně ohrožena (na rozdíl např. od Holandska či Dánska) Česká republika. Naštěstí irácká krize poskytuje příležitost přesvědčit USA, že Střední Evropa (rozuměj Česko) je klíčem k evropské stabilitě a Spojené státy ji musí všemi silami bránit před zpupnými Germány. Zdá se, že ideologové ODS zůstali sedět někde v první polovině minulého století. To, co pan Říman podává, je jakási pitvorná karikatura Masarykovy Nové Evropy. Člověk má dojem, že zuří válka. Ohrožuje nás Německo, Rusko je ze hry, na ty ostatní v Evropě není přes Německo dost dobře vidět (tak např. Francie prý pokračuje po sestupné dráze započaté porážkou Napoleona a s obavami sleduje německého souseda). To není jen populismus: je to horší, pan Říman má opravdu strach, strach z nezajištěné národní existence. A společnost postižená strachem je pro své okolí nebezpečná: pes, který má strach, kouše. Svět ve kterém žijeme, ovšem nebezpečný je, jenže v tuto chvíli už jinak, než jak se jevil našim pradědečkům. Velkolepá stavba euroatlantické spolupráce stála na dvou pilířích: na NATO, které mělo zajišťovat Evropě bezpečnost před ruským imperialismem, a na Evropských společenstvích, jež měly Evropu především hospodářsky stabilizovat. Podstatné oslabení Ruska na počátku devadesátých let a rozpad jeho koloniální říše způsobil, že obě instituce se octly v krizi. NATO se hekticky rozšiřuje a protože mu zmizel hmatatelný nepřítel, modifikuje své poslání. Mělo by se stát jakousi mezinárodní policií, jenže mezinárodní společenství není schopné se ani dohodnout, kde a jak ji nasadit. Evropská unie se hodlá transformovat v jakousi evropskou federaci. K tomu, aby se takový plán dal uskutečnit, by bylo zapotřebí daleko většího tlaku, než byl kdysi ten ruský. A v krizi je i OSN, kdysi plánovaná jako svaz demokratických mocností světa, posléze realizovaná jako odborové sdružení států, v němž si Rusko a demokratický Západ řešily vzájemné konflikty. Nebezpečí ovšem existuje, ale změnilo se. Islámský terorismus však není zastoupen v OSN. V OSN jsou zastoupeny jen státy, které ho podporují a poskytují teroristům zázemí, a ty pak OSN coby jejich odborová organizace brání proti „vměšování do jejich vnitřních záležitostí“. V Evropě mezitím vzniká poměrně mohutný kontinentální blok. Jeho jádrem je Francie, jejíž emancipační snahy začaly už v době studené války. Teď se k ní přidali němečtí socialisté. Aby se dokázali prosadit proti USA, Británii a několika dalším evropským zemím, hledají spojence v Rusku a Číně. Ruský tlak pominul, nového nebezpečí si ještě nestačili všimnout. V této situaci zaujala vládní koalice přes svůj protiněmecký šovinismus v podstatě „kontinentální“ stanovisko. ODS, soudě podle poslance Římana, je sice ochotna se postavit na stranu USA, ale jen pokud nás bude bránit před německým nebezpečím. USA jsou ovšem ohroženy nikoli Německem, ale islámským terorismem. Nové svobodné státy se postavily na stranu USA, jak to odpovídá jejich národním zájmům: ne proto, že by je ohrožovalo Německo, ale proto, že cítí, že jim nová kontinentální Evropa nedokáže v krizové chvíli proti novému nepříteli účinně pomoci: je na to příliš slabá. Bez ní však bude jejich postavení taky nejisté. Měly by udělat něco pro to, aby se atlantický příkop neprohluboval. V tu chvíli poštovní úředníci z ideologického braintrustu ODS bubnují do zbraně proti odvěkému německému nebezpečí. 9. března 2003 |