ARCHIV

Co je mnichovanství?

Vzhledem k světovému vývoji v posledních letech se otázka mnichovanství stává znovu velmi naléhavou. K tomu, abych napsal následující řádky, mne inspiroval rozhovor s německým expertem Oliverem Meierem na téma Íránský atomový program, který před časem zveřejnily Lidové noviny. Na otázku „Co podle Vás může Írán přimět k tomu, aby se vzdal myšlenky na zcela samostatný jaderný program a obohacování uranu“ expert odpovídá: „Prvním předpokladem je, aby se Spojené státy staly aktivní a zapojily se do vyjednávání. Spojené státy totiž také musí změnit svůj postoj. Nesmí hrozit válkou. Spojené státy musí více přemýšlet nad tím, jaké nabídky mohou Íránu dát. A i Evropané by si měli znovu promyslet, jak postupovat dál“.

To, že mnichovansky uvažuje právě německý expert, není zase až tak překvapivé. Němci nemají s mnichovanstvím bezprostřední zkušenost. V době Mnichova je ovládal totalitní režim, který hrál roli vyděrače: pod mnichovanstvím rozumíme to, co prováděly v té době Francie a Velká Británie.

Pro Čechy je fenomén mnichovanství zase zamlžen perspektivou oběti. Malá, bezbranná a samozřejmě úplně nevinná země byla za souhlasu svých západních spojenců brutálně znásilněna zločinným německým režimem.

Ve skutečnosti situace tehdy neměla tak jasné kontury. ČSR dlouhodobě prováděla velmi problematickou národnostní politiku. Když ji Hitler kritizoval, bojoval přitom proti jejím západním spojencům jejich zbraněmi. Zasáhl je na slabém místě: tato politika byla proti jejich vlastním zásadám – a přitom ony samy ji po první světové válce požehnaly. Proti této demagogii byly bezbranné: jak mají vysvětlit svým lidem, jimž se nechtělo bojovat a umírat, že je to právě v této situaci a právě pro tohoto spojence nutné? Zároveň jim Hitler nabídl ušlechtilé alibi, jež se hodilo i proto, že byly na válku vojensky totálně nepřipraveny a jejich nepřiznaným cílem bylo uchlácholit darebáka.

Velká Británie a zejména Francie zradily spojence, který byl nedokonalý, ale při vší své nedokonalosti o dost lepší než ten, komu ho vydaly. V důsledku toho pak ztratily do budoucnosti jakoukoli možnost politicky ovlivňovat středoevropský prostor. Toto omezení přežilo Hitlera o pětačtyřicet let.

Je to pěkný příklad, jak morální absolutismus může vést k mravně zavrženíhodným důsledkům, kdežto politicky pragmatické jednání, které vidí trochu dál než na špičku vlastního nosu, by mohlo znamenat jednání morálně ospravedlnitelné.

Předmětem mnichovanského chování nemusí být nutně malý a slabý stát a vůbec nemusí být čistý jako lilium.

Ve vietnamském konfliktu byly americké vlády vedeny snahou nechovat se mnichovansky. Válku neprohrály s Vietkongem ani s bolševickým Severním Vietnamem, ale s Evropou a vlastním veřejným míněním. Spojenec (Jižní Vietnam) byl ovšem problematičtější než kdysi ČSR a USA nejspíš udělaly chybu. Důsledkem jejich porážky byla mj. rehabilitace mnichovanství pro část americké veřejnosti a zejména levé americké intelektuály a pro evropské veřejné mínění. Problém dnes ztratil svou ostrost (Severní Vietnam se nyní velmi uchází o americkou přízeň) a i proto rehabilitace mnichovanství nabyla definitivního charakteru. A tak zatímco v době vietnamského konfliktu se evropská politika chovala mnichovansky spíš výjimečně (Olaf Palme), dnes se to stalo spíše pravidlem. Otřesný je zejména německý příklad: bývalý kancléř Schröder se ostentativně distancoval od amerického spojence ze zcela cynického kalkulu: potřeboval vyhrát volby. Dnešní německá vláda nemá sílu zvrátit tuto politiku. Kancléřka Merkelová kritizuje americké zacházení s vězněnými teroristy v situaci, kdy nejen teroristé, ale respektované státy jako Írán zacházejí se svými zajatci a vězni nesrovnatelně strašnějším způsobem (brutální znásilňování politických odpůrkyň režimu v íránských věznicích) a kdy striktní dodržování norem, které tyto síly a státy nikdy nepřijaly za své, by učinily Západ totálně neschopným čelit teroru (tím samozřejmě nemá být řečeno, že je třeba se v brutalitě po protivníkovi opičit).

Podstatou mnichovanství je provádění politiky morálně zavrženíhodné a z hlediska politického pragmatismu nemožné, pokrytecky zaštítěné morálním absolutismem. Cílem je uchlácholení protivníka, z něhož máme strach. Pro protivníka znamená takové jednání mocnou vzpruhu: vidí, že máme strach. Je rozšířené v Evropě a šíří se jako mor po všech teritoriích euroatlantické civilizace. Přitom je jedno, zda je objektem takového jednání malý Izrael nebo velké Spojené státy a je jedno, a že ani jedna z těchto zemí není normou ctnosti. Podlost a hloupost není proto o nic méně podlostí a hloupostí.

22. ledna 2006