ARCHIV

Maďarská menšina na Slovensku

Trianonskou smlouvou z roku 1920 bylo definitivně potvrzeno, že ČSR připadají rozsáhlá území na jižním a jihovýchodním Slovensku při nových maďarských hranicích, osídlená převážně maďarským etnikem (skoro milion lidí). Maďarsko od počátku požadovalo revizi tohoto rozhodnutí. V dodatku k Mnichovské dohodě ze září 1938 bylo stanoveno, že další státy (kromě Německa), které mají vůči ČSR územní nároky, se mají snažit o jejich uspokojení jednáním. Pokud jednání ztroskotají, měli rozhodnout signatáři Mnichovské dohody arbitráží. Protože československo-maďarská jednání byla neúspěšná a Francie s Velkou Británií ztratily o věc zájem, rozhodly v tzv. 1. Vídeňské arbitráži v listopadu 1938 Německo a Itálie o odstoupení v zásadě těch oblastí Slovenska, kde většinu tvořili Maďaři, Maďarsku. Maďarské obyvatelstvo dotčených oblastí Slovenska toto rozhodnutí jednoznačně přivítalo.

V roce 1945 byla s výjimkou Podkarpatské Rusi obnovena územní integrita ČSR včetně maďarského záboru (ČSR navíc získala tři maďarské obce v předpolí Bratislavy). Na maďarské obyvatelstvo ČSR se vztahovaly Benešovy dekrety (plošná konfiskace veškerého majetku a nepřiznání občanských práv) a československá vláda počítala s jeho vysídlením do Maďarska. Tento plán však neměl podporu západních Spojenců a taky ruská podpora byla spíš formální, neboť Rusové v té době už věděli, že Maďarsko a nejspíš i ČSR připadne jim a nechtěli si způsobit do budoucna zbytečné problémy. Postupimská konference odmítla se vysídlením Maďarů z ČSR vůbec zabývat, na Pařížské konferenci z roku 1946, kde byla uzavřena mírová smlouva s poraženým Maďarskem, byl plán zejména vzhledem k odporu USA definitivně odmítnut a Československo bylo odkázáno na jednání s Maďarskem. Maďarské obyvatelstvo na Slovensku bylo ovšem přesto vystaveno represím.

Především se jednalo o deportace na nucené práce do českých zemí (problém, jehož se týká Kocsisův dopis a Paroubkova odpověď). Na základě Benešova dekretu č. 71/1945 Sb. O pracovní povinnosti osob, které pozbyly československého státního občanství, bylo vystěhováno asi 15 tisíc rodin (45 tisíc lidí) především do českého pohraničí. Šlo o dočasné opatření, délka nuceného pracovního nasazení však nebyla určena. Na konci 40. let se deportovaní směli vrátit, využila toho asi jen polovina z nich, protože veškerý majetek těch zbývajících (formálně zkonfiskovaný) byl mezitím rozchvácen.

Dále šlo o tzv. výměnu obyvatelstva, dohodu o ní podepsala pod nátlakem maďarská vláda v roce 1946. Na jejím základě mohl být za každého příslušníka asi dvěstětisícové slovenské menšiny v Maďarsku, který se dobrovolně rozhodl vrátit do vlasti, násilně vystěhován jeden Maďar. Původní očekávání československé strany, že Slováci v Maďarsku budou hromadně žádat o návrat, se nenaplnila. Nakonec se vrátilo jen asi 70 000 lidí, a „recipročně“ bylo vyhnáno asi 90 tisíc Maďarů. K stanovení slovenské národnosti přistupovaly repatriační komise poměrně benevolentně, čehož využila řada malých ryb Szálasiho fašistického režimu k tomu, aby si „reslovakizací“ zachránila krk. Tito lidé nebyli ovšem přesídleni na jižní Slovensko (bylo by to prasklo), ale do českého pohraničí.

Dalším represivním opatřením bylo rozstěhovávání Maďarů do čistě slovenských oblastí. A konečně posledním tzv. reslovakizace. Když v sobě nějaký Maďar ze Slovenska pod tlakem doby náhle objevil slovenské kořeny, mohl si zažádat o přiznání slovenské národnosti. Tím byl vyňat z působnosti Benešových dekretů a nehrozila mu ani „výměna obyvatelstva“ , ani deportace do Čech. I zde byly komise benevolentní, a tak se maďarská menšina na Slovensku smrskla na počátku padesátých let z necelého milionu asi na 275 tisíc lidí. Na konci padesátých let jich však už bylo půl milionu. Toto opatření bylo vlastně velmi liberální, čeští Němci tuhle možnost neměli.

Po únorovém puči represe vůči Maďarům, zjevně i na nátlak z Moskvy, poměrně rychle skončily: bylo jim přiznáno občanství a formálně vrácen majetek (o nějž pak znovu přišli tentokrát už zcela rovnoprávně s ostatními československými občany), bylo obnoveno maďarské školství, periodika a kulturní instituce. Maďaři se stali v bolševickém Československu formálně uznanou národní menšinou.

16. ledna 2006