ARCHIV

Oslavy vítězství kapitalismu v ČSFR

Nečekej, až tě někdo pochválí, nemusel by ses dočkat. Raději se hned pochval sám! To by mohlo být heslem slavnostního setkání, které minulý týden pod názvem „15. let od obnovení kapitalismu v naší zemi“ uspořádalo Centrum pro ekonomiku a politiku. Sešli se tam penzionovaní představitelé ekonomické reformy z počátku devadesátých let – Ivan Kočárník, Karel Dyba, Vladimír Dlouhý, Marián Čalfa a další. A hlavním řečníkem byl – jak jinak – prezident Václav Klaus.

Klaus pronesl zajímavý projev, který si zaslouží kritickou pozornost. Upozornil, že bezprostředně po převratu lidé neupřednostňovali tradiční demokracii a „kapitalismus“, ale hledali nejrůznější třetí cesty. Třetí cestu v politice, která znamenala obhajobu „nepolitické politiky“, odmítání tradičních politických stran, apriorní nároky intelektuálních a kulturních elit na výjimečné postavení v zemi. Třetí cestu v ekonomice, prohloubení perestrojky, víru v osvícené ekonomické centrum, které s internetem a populárními brožurkami amerických manažerů bude organizovat ekonomiku. A třetí cestu v zahraniční politice, budování mostu mezi Západem a Východem, překonání omylů Západu i Východu, současné zrušení Varšavské smlouvy i NATO.

Klausovi a jeho druhům, jimž šlo o kapitalismus, spontánní vládu neviditelné ruky trhu, tradiční demokracii, postavenou na politických stranách, a zahraniční politiku, v níž je ČSFR organickou částí evropského Západu, nebyli přitom hlavním protivníkem poražení komunisté, ale bývalí reformní komunisté z šedesátých let (Zeman, Komárek, Jičínský, Vlasák, Grégr, Vrba) a disidenti z kulturní a intelektuální sféry (Dienstbier, Havel, Pithart).

Klaus pak zrekapituloval hlavní prvky ekonomické reformy z počátku devadesátých let, upozornil na to, že „polistopadová euforie nedávala nekonečně dlouhý čas a prostor k nepopulárním krokům“, bylo třeba vyhnout se parciálnímu reformování a začít pokud možno velkým a nevratným krokem. Proto byli on a jeho spolupracovníci proti návrhům „odsunout začátek transformace až do chvíle, kdy budou perfektní instituce a právní řád, což znamená nikdy“.

Kritika Klause bývá velmi poznamenána tím, že ji provádějí v první řadě ti, co jim šlápl na kuří oko: koryfejové někdejšího OF, které politicky porazil, jeho oponenti z ODS, kteří se s ním nedokázali vypořádat čelně a volili raději na podzim 1997 nepříliš důstojný obchvat. Mám na mysli všechny ty řeči o tom, jak ekonomové předběhli právníky, o privatizaci formou zhasnutých světel atp. Podobný charakter má sociálně demokratická legenda o spálené zemi, kterou ČSSD od té doby dává soustavně do pořádku. Ve skutečnosti české hospodářství v roce 1997 narazilo na potíže, ale nezkrachovalo, ty potíže se podařilo překonat a hospodářský vývoj od vlády ODS k vládě ČSSD vykazuje spíš kontinuitu vzestupu, který by možná mohl být větším, ale to platí vždycky. Taky se nedá říci, že by Česká republika v posledních patnácti letech ve srovnání s jinými postkomunistickými zeměmi utrpěla nebo ztratila, je otázka pro ekonoma, jímž nejsem, nakolik je ten proces v první řadě důsledek předem daného potenciálu českého hospodářství a okolností, a nakolik je výsledkem úsilí vládních ekonomů. Klaus si zaslouží kritiku, měla by být věcná a oproštěná od nepatřičných vlivů politické rivality.

Nejdřív několik poznámek víceméně na okraj: jako laik mám jakési výhrady ke slovu kapitalismus: to slovo je ideologicky zatížené, nabuduje pocit, že je to jakýsi vykonstruovaný systém konkurující „socialismu“. Možná proto mu lidé u nás zpočátku nedůvěřovali (nedůvěra trvala asi čtyři měsíce, než si všimli, že je úplná svoboda a mohou asi dovolit říkat věci, o nichž se jim dříve ani nesnilo). Zdá se mi vhodnější mluvit o soukromém vlastnictví a svobodném tržním hospodářství, které jsou nedílnou součástí liberální demokracie západního typu: přičemž nejsou ani důležitější, než ostatní součásti, ale ani méně významné. V každém případě, pokud je z celku liberální demokracie vyjmeme, zničíme ho.

Za druhé, nepovažuji za přesné mluvit o „apriorním nároku intelektuálních a kulturních elit na výjimečné postavení v zemi“. Buďme konkrétní: šlo o apriorní nárok disidentské skupiny kolem Václava Havla, která nabyla dojem, že díky svým zásluhám má oprávnění manipulovat společností, která se v minulosti údajně chovala zbaběle a nechala ji na holičkách. Netřeba snad zdůrazňovat, že tento nárok byl z hlediska demokracie nestoudný.

A za třetí: k rozdělení na reformní komunisty a disidenty z kulturní a intelektuální sféry je třeba dodat, že hranice mezi oběma uskupeními byla velmi nejasná a křehká: Dienstbier, Pithart a další byli taky reformními komunisty, jen Havel se s nimi solidarizoval jaksi dodatečně.

Klausův problém nebyl, že se postavil proti třetím cestám, ale že je nedokázal přesvědčivě překonat. Pokud jde o zahraniční politiku, koncepce mostu mezi Východem a Západem se zřítila jaksi sama od sebe, když se Východ mocensky zhroutil. Tím ztratily jakýkoli smysl i instituce jako RVHP a Varšavská smlouva. Klaus a jeho souputníci mají zásluhu o zapojení ČR do NATO a EU, nicméně mlhavou utopii reformně komunistických utopistů nahradil omezeným nacionalismem, zamindrákovaným zdůrazňováním „národní suverenity“, které vedlo k přecenění významu a možností České republiky v zahraničněpolitické oblasti a občas k nepříčetnému chování (urážky amerického velvyslance).Démonizace Evropské unie a jednostranné zdůrazňování transatlantických vazeb (jedno s druhým se z hlediska našich bezpečnostních zájmů doplňuje), benešovský nedostatek zdravé ostražitosti ve vztahu k mocným nedemokratickým režimům (Rusko, Čína) a pohrdavý vztah k našim malým středoevropským sousedům dokresluje obraz České republiky jako jakési ostrovní velmoci, který nemá nic společného s realitou je pro nás krajně nebezpečný.

Pokud jde o třetí cestu v politice, důraz na tradiční demokracii, opřenou o politické strany, je znehodnocen způsobem, jak u nás demokracie vznikala. V našem nynějším politickém systému existuje jediný skutečný dědic Občanského fóra, a to je ODS. OF bylo svými disidentskými tvůrci projektováno jako nástroj manipulace veřejností: proto mělo jen aparát, ne členstvo. Vzniklo a proměňovalo se zezhora, a dole tomu nic nebránilo – nic tam totiž nebylo. Klaus se obratně zmocnil velké části tohoto aparátu a uhnětl z něho ODS. Strana od začátku trpí převahou funkcionářů nad členstvem, byla nezdravě závislá na svém vůdci, namísto diskuse v ní narůstalo vnitřní pnutí, které ji na podzim 1997 málem zničilo; po Klausově odchodu upadla do krize, z níž se dosud nevybabrala. Do standardní demokratické strany západního typu jí ještě hodně chybí.

Pokud jde o hospodářskou oblast, omezím se na pár poznámek. Hlavním problémem nebyla rychlost reforem nebo nedostatek právních nebo dokonce morálních ohledů, ale to že Klausovi a jeho lidem zachutnala moc a snažili se udržet hospodářství(i vnitřní politiku) pod kontrolou pomocí polostátních bank. Prorůstání politiky a ekonomiky mělo devastační vliv na politickou oblast a muselo působit jako brzda i v hospodářské oblasti. Tento experiment se ovšem v roce 1997 zhroutil.

Ze všech těchto důvodů je česká transformace vadná a nedokončená. Klaus a jeho spolupracovníci mají zásluhy, které v žádném případě nechci zpochybňovat. V tuto chvíli je však důležitější vidět jasně to, co se nepovedlo a co jde třeba napravit.

15. ledna 2006