ARCHIV

Reflexe jaksi šejdrem

2. prosince minulého roku byla v Bonnu otevřena výstava o válečném a poválečném útěku a vyhnání Němců ze středoevropských a východoevropských zemí. Jedním ze dvou řečníků při jejím slavnostním otevření byl – asi jako představitel intelektuální elity zemí, z jejichž území byli kdysi Němci vyhnáni – i český spisovatel Pavel Kohout. A organizátoři asi očekávali, že bude prezentovat většinové a oficiózní názory české veřejné scény. Nemýlili se. Vzhledem k časové tísni se omezím na to, že postupně okomentuji nejvýraznější pasáže Kohoutova proslovu.

Pavel Kohout úvodem vzpomíná na to, co řekl jeden významný český odbojář, kterého Němci posléze popravili: „Kdybych potkal po válce na chodníku Němce, řekl bych mu: uhni, Němče, nevidíš, že jde člověk?“ Což je vyhlášením kolektivní viny podle nás, „lidí osvícených půlstoletím míru a nového evropského myšlení“.

To, o čem zmíněný odbojář jen snil, po válce řada lidí ( mnozí z nich nebyli žádní odbojáři) bez rozpaků praktikovala. Lidovecký politik Bohumil Stašek (katolický kněz), veřejně prohlásil, že Němci nejsou lidé a proto se na ně nevztahuje Boží příkaz lásky k bližnímu. Stanovisko odbojáře je snad svým způsobem pochopitelné (těch dalších už ani to ne), ale neomlouval bych je chybějícími padesáti lety míru a nedostatkem nového evropského myšlení. Spíš bych se snažil, aby se na ně zapomnělo. Myšlení, které něco podobného zakazuje, protože považuje za bližního i nepřítele, je staré dva tisíce let.

Pavel Kohout v té souvislosti píše, že pochopit, jakou nenávist Němci tehdy němci rozpoutali, lze z toho, že „po válce trvalo ještě dva roky, než byli znovu hráni dokonce i Bach a Beethoven a vydáváni Goethe a Schiller“. Zapomněl jen dodat: v ČSR.

Podle Kohouta přinesli Spojenci vedle Marshallova plánu Němcům především demokracii; dar, za který by měli být věčně vděční. To je ovšem nesmysl, se zásadami liberální demokracie se Němci seznamovali od první poloviny devatenáctého století a leccos z nich se jim povedlo i uskutečnit: samozřejmě ve středoevropské verzi, kde byla demokracie deformována vypjatým nacionalismem – to platí ovšem nejen pro Němce, ale i pro další zdejší národy, které si už v 19. století německým prostřednictvím tyto zásady taky osvojovali, tj. i pro Čechy. Spojenci (přesněji řečeno západní Spojenci) Němcům jen pomohli, aby se na ty zásady znovu rozpomněli a aby je zdokonalili, a to v době, kdy nás Rusové a jejich domácí pomocníci naopak učili, jak na ně co nejrychleji zapomenout. Přitom není pravda, že „osvobozené národy střední a východní Evropy musely naproti tomu draze platit za výsledky dojednané v Jaltě a v Postupimi“. Pokud jde o nás, museli jsme draze zaplatit za zaslepenou politiku tehdejšího českého politického vedení, která se už za války paktovala se Stalinem a fakticky mu obnovenou ČSR vydala do rukou. Mladí nadšenci typu Pavla Kohouta byli po roce 1945 činně při tom. Teď to svádějí na Jaltu a Postupim.

„Mohu vás dnes s klidným svědomím ujistit“, prohlásil dále Pavel Kohout, „že nezůstaly neotevřeny jediný sklep a jediná skříň, v nichž se mohly ještě nalézat německé mrtvoly. Veřejnoprávní televize i rozhlas, všechny velké noviny, časopisy a internet, dokonce i čeští divadelníci usilují už po léta o to, aby bylo zveřejněno úplně všechno včetně jmen viníků, aby byly před- i poválečné dějiny prošetřeny stejně důsledně jako německé.“ To je jednak dosti nadnesené, české sdělovací prostředky, zejména ty velké, mají k tematice nechuť, takže se spíše tu a tam něco provalí. A do vědomí české společnosti přitom vůbec nevešlo, že se nejedná jen o tzv. excesy, že zavrženíhodná byla i idea vyhnání jako taková. Za druhé, symetrie je falešná: tak, jako se Němci vyrovnali s nacismem, měli bychom se my vyrovnat s naší komunistickou minulostí. I v tomhle máme velikánské resty. Tak např. svádět to, co se u nás dělo od roku 1948, na Jaltu a Postupim, obzvlášť když to dělají lidé, kteří se na oněch událostech podíleli, byť i jen jako propagandisté a ideologové, o nějaké velké sebereflexi nesvědčí.

„Podobně jako jiné malé národy mají i Češi obavu z Němců v genech, to, že se v celé své historii museli opakovaně bát o svou holou existenci“ by prý měli pochopit představitelé vyhnaných, když formulují své požadavky. Pan Kohout ve studiu českých dějin uvízl někde u zvulgarizovaného Palackého, vztah Čechů k Němcům a k Německu měl i období klidného soužití a vzájemné pomoci. A jiné malé národy, například Maďaři a konec konců i Slováci, mají vztah k Němcům podstatně méně vypjatý než Češi. Tak jaképak v genech.

Také tvrdit, že „proces sebepoznání, který po světlém vzoru SRN úspěšně absolvuje česká společnost, mají mluvčí střechových organizací sudetských Němců ještě před sebou“, je poněkud zvrácené. Jak lze srovnávat silná a živá politická společenství s umírající komunitou, po níž za deset – patnáct let zbude jen tragická vzpomínka, a které se i ve chvíli umírání cynicky upírá nos mezi očima – vždyť co jiného je oficiózní česká ideologie, podle níž bylo vyhnání Němců ospravedlněno jako „příčinou“ předchozím německým terorem a podle něhož vyhánění obrovských mas obyvatelstva je sice z dnešního hlediska zločin, ale tenkrát to bylo standardní politické řešení?

„My, kteří hledíme zpět na své mládí jako do hnědorudé propasti plné svinstva, jak nám ji zanechali Hitler a Stalin“, říká Kohout a opět zapomíná dodat, že nebyl jen trpným objektem Stalinovy zvůle, že i on přiložil – samozřejmě v mnohem skromnější míře – ruku k dílu.

A závěr? „Ponechme minulost historikům, žurnalistům a umělcům, volme jen politiky, kteří otvírají cesty do budoucna.“ To je typická česká ukázka útěku do budoucnosti. Uzavřít minulost – nepříliš vzdálenou a příliš bolestnou minulost – mohou jen politici. To, co dělají ti ostatní, je v lepším případě, že jim pro to připravují terén.

Docela nakonec Kohout Němcům – těm přítomným jeho slavnostní řeči - radostně oznamuje: „I vy můžete být pyšní, že Němci už dávno získali zpět právo chodit jako lidé po všech chodnících světa.“ Němci toto právo nikdy neztratili. Žádný národ nemůže jako celek to právo ztratit. Ztratit ho může jen konkrétní člověk za docela určitá provinění a podle zvyklostí běžných v civilizovaném světě.

8. ledna 2006