ARCHIV

Projevy prezidentské, projevy premiérské

Novoroční projev prezidenta má opravdový smysl jen tam, kde prezident bezprostředně formuje každodenní politiku. Pak může provést bilanci toho, co dělal v uplynulém roce, a se vší odpovědností hovořit o tom, co chystá v roce příštím. Tam, kde má prezident z ústavy podobnou roli jako král v šachové hře a na vytváření denní politiky se bezprostředně nepodílí, je novoroční projev v lepším případě formalita, v horším pokus lézt vládě do zelí a utrhnout si via facti kus podílu na jejích pravomocech. Pokušení plést se vládě do řemesla je zvlášť silné tam, kde – jako například u nás – je prezident tradičně pojímán jako filosof na trůně, který má už proto nárok strkat nos úplně do všeho. To však bohužel není tradice demokratická, nýbrž absolutistická.

Existuje ovšem jedna výjimka, případ, kdy prezident, který z ústavní definice neřídí exekutivu, má právo a dokonce povinnost se ozvat: a to tehdy, když je ohrožen ústavní pořádek nebo když propukne vnitropolitická či zahraničněpolitická krize srovnatelné povahy.

Netvrdím, že taková situace u nás už nastala: ale některé kroky Paroubkovy vlády, zejména v oblasti zdravotnictví a svobody slova, jsou velmi na pováženou. Může si je dovolit díky tomu, že prakticky ukončil rehabilitaci KSČM jako plnohodnotného partnera pro politická spojenectví (zbývá už jen maličkost, prohlásit komunisty za možného člena vládní koalice; jako možnost to bylo zatím přislíbeno pro přespříští volební období). Rehabilitace KSČM je jen poslední krok z mnoha, které byly započaty už bezprostředně po převratu, ale krok velmi významný. Volby v příštím roce by měly tento vývoj stvrdit.

A co k tomu říká prezident? Rok 2005 nebyl prý nijak výjimečný, což svědčí o stabilitě a zralosti naší demokracie. Výměna premiéra umožnila, aby dosavadní koalice pokračovala až do voleb, v souladu s ústavou a bez větších otřesů. Ani v roce 2006 se žádných velkých zvratů obávat nemusíme.

Obávám se, že prezident loňskou i letošní situaci nepřípustně zlehčuje. Zato vyrukoval s obvyklými ideologickými floskulemi: nikdo by neměl pasivně čekat na to, co pro něj udělá stát a svádět vinu za vlastní neúspěch na vnější okolnosti. Stát by lidem neměl zbytečně komplikovat každodenní život. Následuje obligátní zbojnický tanec nad mrtvolou euroústavy: konečně smíme nahlas říkat pravdu! Na závěr prezident vyzývá občany, aby šli všichni k volbám, a politiky, aby volební kampaň probíhala korektně.

To se mi zdá být na současnou situaci přece jen trochu málo. Chápu, že prezident se zjevně obává případných výtek ze stranickosti, to je však jeho problém, musel s tím počítat, když funkci bral, když si zároveň ponechal členství v ODS a když se pak úplně zbytečně pletl do věcí, které byly méně podstatné než ty, o nichž nyní mlčí.

Novum je, že Paroubek teď i formálně přistoupil na hru, kterou Klaus před časem vnutil Špidlovi a Grossovi, a přednesl svůj „premiérský projev“ (na parlamentní televizi 24,cz) dokonce s předstihem, před půlnocí 31. prosince. Text se mi nepodařilo najít ani na stránkách vlády, ani na osobních stránkách Jiřího Paroubka, ani na stránkách 24.cz, a tak musím vycházet ze stručné informace Českých novin. V premiérově projevu podle ní zazněly poněkud hrozivé tóny: mluvil o razantních změnách v legislativě, polici a soudnictví a o „účinných zásazích do celé organizační i kádrové struktury policie i justice“. Samozřejmě v trámci boje s korupcí a závažnou kriminalitou. Chce pan premiér odvolávat nehodné soudce a jmenovat místo nich vhodné? Pozadí těmto ambicím tvoří demonstrativní přihlášení se k EU a útoky na euroskeptiky (řekl bych, že hlavně na jednoho).

Oba projevy, prezidentův i premiérův, se tedy vhodně doplňují a zároveň mnohoslibně naznačují, že se v započatém roce máme opravdu na co těšit.