ARCHIV

Klaus není můj prezident

Slavnostní inauguraci nového panovníka a následnou lidovou veselici zorganizovanou pražským purkmistrem tentokrát provázely na hradním nádvoří a v podhradí drobné rvačky. Je to jakýsi signál, že vstupujeme do nového období. Kvůli Havlovi se nikdo nepral.

Protestující byli ovšem, jak to z povahy věci vyplývá, ve výrazné menšině. Byli snadno obráni o své výsostné odznaky a zmydleni (zatím prý jen mírně). Klausův fanklub je ve srovnání s tím Havlovým velmi agresivní (což se taky odráží ve způsobech klausovské mediální lobby, pánů Žantovského, Daneše apod.). Protestující se ovšem taky nijak zvlášť nevyznamenali, hesla jako „Šašek králem“ nebo „Lež vítězí“ mají ke slušnosti daleko.

Klausovi nejzásadnější političtí odpůrci se rekrutují z mimoparlamentních pidistran. Sešli se v jakési hospůdce (na náměstí by byli snadno k přehlédnutí) a ozdobili se cedulemi „Klaus není můj prezident“ (na ceduli je kromě toho urážlivá napodobenina státního znaku Rakouské republiky; jak by asi tito i jiní vlastenci řvali, kdyby něco podobného provedli s naším hrdým lvem suspektní rakouští sousedé!). U sloganu je třeba se zastavit. Připomeňme, že nejde o zklamané voliče, ale o lidi s politickými ambicemi, i když notoricky nenaplňovanými.

Klaus nebyl zvolen prezidentem každého Čecha, ale prezidentem státu, který se jmenuje Česká republika. Podobně ministerský předseda Špidla není předsedou všech občanů ČR, ale jen předsedou vlády tohoto státu. Frustrovaní intelektuálové vlastně volitelům vyčítají: jak jste se mohli opovážit zvolit někoho, kdo zrovna nám nejde pod nos? Požadavek dokonalé haromonie mezi lidem a ústavním činitelem (prezident musí být prezidentem „nás všech“) je něco, co je v rozporu s demokracií. Ta jako realistické uspořádání společnosti na takovou harmonii rezignuje, připouští nesouhlas a zároveň žádá respekt a toleranci i pro ty, s nimiž nesouhlasíme. Je samozřejmě poměrně snadné zařídit to tak, aby prezident byl prezidentem „všeho lidu“: účinným nástrojem jsou koncentrační tábory a plynové komory, do nichž se pošlou ti, kteří prezidenta za svého neberou. Samozřejmě ne všichni, stačí jen část, ostatní se pak polepší.

Ten, kdo říká „Klaus není můj prezident“, říká vlastně: stát, v jehož čele stojí prezident Klaus, není mým státem. Pak by z toho měl vyvodit důsledky: přestat tomu státu platit daně, nerespektovat jeho zákony. Jsou v zásadě dvě možné cesty: první je ta důsledná, cesta Baadera a Meinhofové. Dělá mi jisté potíže představit si na ní např. Jeho knížecí Jasnost Jiřího Lobkowicze nebo Daniela Kroupu. Druhá je ryze česká: zakoupit si pistolku na borové šišky, odebrat se do lesa Řáholce, oddat se poctivé loupežničině a ovšem kušnit, kušnit a zase kušnit.

8. března 2003