ARCHIV

Jaká bude epocha Václava Klause?

Změna prezidenta znamená u nás všeobecně, a v tuto chvíli obzvláště, jakési přeznačení politické scény. Díky tradiční vážnosti, které se funkce těší, požívá už „prezident o sobě“ velké úcty ve veřejnosti. Je na tom lépe než ostatní ústavní činitelé i v preferencích. Na základě dosavadní zkušenosti lze předpokládat, že 50 – 80% jsou limity, v jejichž rámci se obliba podle osobní iniciativy vladaře pohybuje. A tak prezident dává jistý svéráz době, během níž je ve funkci.

Václav Havel představoval poněkud snobskou a velkopanskou variantu panovníka. Jeho iniciativa byla obrácena navenek, pomocí České republiky prosazoval především vlastní osobnost. To, co udělal pro vlast, byl jakýsi vedlejší produkt toho, co udělal pro sebe. Domy vyžadoval od ostatních politiků pouze tu míru loajality, která byla zapotřebí k udržení jeho vážnosti venku (třeba přiznat že se mu jí zejména z Klausovy a později Zemanovy strany velmi často nedostávalo). Odtud všeobecná představa, že prospěl České republice v zahraničí víc než doma. Trochu podobně nám kdysi dějepisné učebnice pro střední školu líčívaly Jana Lucemburského.

Václav Klaus má úplně jiné zvyklosti a zcela odlišnou ctižádost. Chce spravovat zemi, jde mu víc o technický výkon moci než o vnější efekt. Proto v jeho politice hraje drobný český člověk úplně jinou roli než v té Havlově. Havel jím (Čecháčkem) pohrdal, protože prý kdysi uzavřel nepsanou smlouvu s Husákem. Klaus je populista, vyviňuje ho a vychází vstříc jeho tužbám a představám. Odtud prvorepubliková ideologie, nesená slovanskými sympatiemi a plebejskou podporou těch, co jsou na první pohled slabší, proti silným (postoj k Iráku; jeho první cesty vedou na Slovensko a do Polska). Je antiklerikál (žádné Te Deum při inauguraci), a pokud má k některé církvi trochu blíže než k těm ostatním, je to samozřejmě ta československá. Je dokonalý manažer (administrátor, byrokrat) a netouží se nějak demonstrativně vyvyšovat: tím trochu připomíná poslední habsburské panovníky, zejména Františka I., miláčka biedermeierovských Vídeňáků (a zároveň ovšem dosti energického reakcionáře). Možná, že je čas obnovit jeho sochu na Smetanově nábřeží.

Je zjevné, že tento druhý typ prezidentování je pro samostatnou vládní politiku daleko větším nebezpečím než ten první. Vzhledem k velkému rozpětí mezi faktickou a formální (ústavně vymezenou) rolí prezidenta i k některým významným prezidentským pravomocím je představitelné, že tenhle prezident vládu buď paralyzuje a zničí (a zařídí si povolnější), nebo dostane úplně pod kontrolu. Tím by se aspoň dočasně obnovil jakýsi monopol moci, který v demokratických poměrech nemá místo (podobný problém by ovšem vznikl, kdyby byl prezidentem zvolen člověk, který by fungoval jen jako poslušná loutka v rukách vlády). V postkomunistické společnosti, kde politici ještě nepřestali toužit po monopolu nebo si nedovedou nic jiného než monopol představit, je zapotřebí, aby mezi prezidentem a vládou fungovalo zdravé napětí, aby si navzájem kazili své nemravné monopolní plány.

Nynější koaliční vláda má tu výhodu, že prezidentem byl zvolen představitel opozice. Nemůže se jí plést do fungování tak intenzivně, jak by to mohl dělat Zeman, ještě před nedávnem předseda nejsilnější koaliční strany, který dodnes disponuje ve vládě a v parlamentu malým, ale oddaným houfem přívrženců. Koalice je nyní naneštěstí skoro úplně rozložená. Jedna z vládních stran (US-DEU) má vyloženě virtuální povahu, sociální demokracie je vedví. Po krachu v poslední prezidentské volbě je tedy logické, že se premiér rozhodl požádat znovu v Poslanecké sněmovně o důvěru. Pokud ji dostane (má dobrou šanci), situace vlády se aspoň poněkud stabilizuje a Špidla si zlepší výchozí pozici pro sjezd strany.

Vladimír Špidla si musí ve straně vybojovat to, co opomněl udělat někdy loni v létě. Když se mu to povede, bude to mít sice s Klausem těžké, ale dá se předpokládat, že zůstane zachován jakýsi rovnovážný stav, v němž se postkomunistická ČR ocitla po zhroucení Klausovy reformy: takový stav, kdy ani jedna ze zápolících stran nemá na to, aby ne sebe strhla – byť jen na čtyři roky do příštích voleb – monopolní moc.

Mladá fronta Dnes 8. března 2003