ARCHIV

Systémové změny v české politice

Rozruch kolem mediálně atraktivního zákona o registrovaném partnerství jakoby zastínil dvě velmi významné politické události, které se udály prakticky souběžně s jeho schválením.

První z nich: Sněmovna schválila novelu zákona o veřejném zdravotním pojištění. Podstatné na ní je, že se mění způsob obsazování dozorčích a správních rad zdravotních pojišťoven a jmenování jejich ředitelů. Zatímco dosavad byli v správních a dozorčích radách zhruba rovnoměrně zastoupeni zástupci vlády, zaměstnanců (ty volila poslanecká sněmovna) a zaměstnavatelů, nyní tam budou sedět jen zástupci vlády a lidé volení Poslaneckou sněmovnou (podle poměrného zastoupení stran ve sněmovně). Ředitele VZP (kterého dosud volila a odvolávala PS na návrh dozorčí rady) bude teď volit sněmovna na návrh vlády, ředitele ostatních pojišťoven jmenuje vláda na návrh ministra zdravotnictví.

To není jen změna mechanismů správy jednoho prvku zdravotního systému, ale podstatná změna celé koncepce. Zatímco úprava z počátku devadesátých let byla relativně svobodomyslná, přiznávala zdravotním pojišťovnám jako veřejným institucím jistou míru autonomie, což je podmínka pro to, aby ve zdravotnictví vůbec mohlo existovat jakési soukromé podnikání, tyto změny vytvářejí pevný centralistický systém, v němž se rozhodování ocitá v rukou nejen státu, ale stávající mocenské garnitury (která má většinu v Poslanecké sněmovně). Významná je zejména vládní ruka na kohoutku, regulujícím přísun finančních zdrojů. Tím bude ministerstvo napříště držet v šachu dosud neposlušné soukromé lékaře. Argument, že zdravotní pojišťovny hospodaří s veřejnými penězmi a pojištění je v českém podání vlastně zdravotní daň, pročež má být sněmovna pod kontrolou, jak je s ní nakládáno, je pokrytecký hned dvakrát: zaprvé, touto úpravou nemá „daň“ pod kontrolou sněmovna, ale stávající exekutiva, a za druhé, vychází se z toho, že rozhodující není „pojištěnec“ (proč ten pasivní tvar, správně by bylo říci, ten, kdo platí pojištění), ale stát, reprezentovaný exekutivou.

A druhý případ, snad ještě závažnější: vedení České televize se rozhodlo poměrně náhle zrušit publicistický pořad Bez obalu. Aby to nevypadalo tak hloupě, přifařilo k němu ještě jiný, jehož redaktorka ovšem bude od ledna pokračovat v jakési jeho modifikaci. Pořad Bez obalu bude ovšem taky nahrazen, na návrhu se pracuje a náhrada bude „bezvýhradně – dramaturgicky i personálně – plně spadat pod kompetenci ČT“. ČT se na zrušení muselo připravovat už delší dobu, protože pověřilo „podrobnou analýzou“ pořadu společnost Inno Vatio – Media Tenor. Podle autora posudku se pořad Bez obalu provinil „nevyvážeností a nedostatečnou závažností“ při informování o jednotlivých aktérech reportáží a kauz. Týká se to především „reportáží“ o premiéru Paroubkovi, který „přes jasně negativní postoj redakce“ nedostal prostor, aby své konání vysvětlil či obhájil. Další důvod pro zrušení pořadu – zase aby to nevypadalo tak hloupě – byly jeho údajně vysoké výrobní náklady.

Pokusy fakticky zakázat pořad z politických důvodů tu už po listopadu 1989 samozřejmě byly a většinou prošly bez povšimnutí. Důvody jako „nevyváženost“ a malá závažnost (tehdy se říkalo společenská) se osvědčily už v šedesátých letech za Antonína Novotného. Bezprecedentní polistopadové novum je, že vedení ČT servilně předjímá Paroubkův návrh na nový tiskový zákon, v němž má být zavedeno „právo na odpověď“ (rozuměj politiků vůči novinářům), které může velmi snadno vést k omezení svobody slova, a že ruší publicistický pořad, protože nevyhověl předsedovi vlády.

Z uvedeného vyplývá: za prvé, ve Sněmovně vládne pevnou rukou stojedenáctka. Je nepochopitelné, proč přitom ještě statují dvě malé koaliční strany, a proč část poslanců US-DEU ve věci zdravotních pojišťoven stojedenáctku podpořila. Za druhé: zdá se, že jediná technika, jak sjednotit ČSSD, je přiblížit ji dostatečně k KSČM. A konečně – člověk aby trnul, co všechno ještě do voleb stojedenáctka prohlasuje“ a prosadí. A po volbách se toho asi mnoho nezmění.

Mladá fronta Dnes 19. prosince 2005