ARCHIV

Registrované partnerství

Existují témata, k nimž má publicista skoro povinnost se vyjádřit. Registrované partnerství je jedním z nich. Snažil jsem se dlouho odolávat, ale nakonec jsem nevydržel s nervy. Navíc se obávám, že neuspokojím ani jednu stranu sporu. Ostatně, proč taky.

Poslanec KDU-ČSL Jiří Karas kdesi o homosexuálech řekl: „To jsou prostě lidé, kteří státu nepřinášejí vůbec nic navíc. Když říkám nic navíc, tak to myslím v porovnání s rodinou, která přinejmenším reprodukuje daňové poplatníky. Rodina je budoucností státu, má proto určité výhody.“

Je podivné, že tak zbožný muž jako pan poslanec může vyznávat něco, co se mimořádně podobá marx-leninskému etatismu. Především je třeba hodnotit ne lidi podle toho, co přinášejí státu, ale stát podle toho, co přináší lidem. Dále si nemyslím, že by posláním rodiny bylo reprodukovat daňové poplatníky. Pan poslanec samozřejmě netvrdí, že by to bylo jejím jediným posláním, jenže podle mne to není posláním rodiny vůbec, lépe řečeno, je to něco „navíc“, abych použil jeho slova. Rodina, která nereprodukuje, nemusí být proto o nic horší, než ta, co reprodukuje: velká většina bezdětných rodin nemá děti proto, že je mít nemůže.

Rodina je závazek sdílet svůj život, který na sebe muž a žena berou, a který zdaleka přesahuje sexuální rovinu. Slibují si věrnost navzájem a věřící nadto před Bohem. Stát by měl správně pouze brát tento slib na vědomí a snažit se manželům materiálně pomoci tam, kde plnění závazku představuje jakési zatížení oproti těm, kteří v rodině nežijí (např. péče o děti, ale samozřejmě nejen to). Stát rodinu neposvěcuje, jen bere na vědomí, víc mu nepřísluší. Na rozdíl od prezidenta Klause, který věří, že církve jsou totéž jako spolky zahrádkářů, si myslím, že stát je totéž co spolek zahrádkářů: a proč by měl spolek zahrádkářů posvěcovat manželský svazek?

Problém svazku lidí s homosexuální orientací má dvě roviny: jednak náboženskou, podle níž je homosexualita hřích. Lidé takto orientovaní by vlastně měli potlačovat své pudy a žít v osamění a odříkání. Pouze konstatuji, že se na ně klade větší požadavek než na ty ostatní. I proto platí: kdo jsi bez viny, hoď první kamenem. Osobně si myslím, že podvod, lež, zlodějna, zrada jsou daleko větším hříchem než toto. Nicméně z tohoto hlediska nejde o variantu sexuálního života rovnocennou té „většinové“, ale o jakousi anomálii. Jinak než nábožensky se tento názor nedá podložit, protože když je něco jen neobvyklé, neznamená to ještě, že jde o anomálii.

Jenže do této roviny se stát nemá co plést. Stát je praktické zařízení, jemuž lidé svěřili vyřizování některých svých „časných“ starostí. Stát se má vměšovat do soukromí svých občanů jen tam, kde je to bezpodmínečně nutné, a v zásadě co nejméně. Stát nemá co vynášet poslední soud nad svými občany. Jsou vzhledem k němu rovnoprávní. V této sekulární rovině jsou homosexuálové lidé handicapovaní (podobně jako tělesně postižení). Povinností státu je chránit slabé a handicapované. Přitom není pravda, že by „nepřinášeli vůbec nic“. Z domova i ze světa známe např. případy mnoha velkých umělců s homosexuální orientací. Státu musí jít o to, handicap v rámci možností aspoň částečně vyrovnat, což činí tím, že homosexuálním párům, žijícím v trvalém svazku, poskytuje některé z výhod, příslušejících rodině, a tím je mj. podporuje v sociálním chování. Jistě může být homosexualita záležitostí jakési sexuální přesycenosti nebo plodem mimořádných okolností (např. mezi lidmi dlouhodobě izolovanými za zdmi věznic). Lidé, kteří jsou schopni žít v trvalém svazku, podobném rodině, nicméně dokazují aspoň to, že nemohou jinak.

Proto je dobře, že Poslanecká sněmovna schválila zákon o registrovaném partnerství, a je zároveň dobře, že tak učinila v podobě, která zachovává určité významné rozdíly: registrované partnerství není manželství, nemá všechny jeho výhody, a uzavření registrovaného partnerství není sňatkem. Tuto distanci je třeba zachovat.

18. prosince 2005