ARCHIVStrategické plánování sociálních demokratůV souvislosti s víkendovým neveřejným zasedáním ÚVV sociální demokracie jsme dostali možnost nahlédnout do strategických plánů Jiřího Paroubka a jeho spolupracovníků. V nedělní Partii na Primě premiér prohlásil, že v případě vítězství ČSSD připadá v úvahu široká koalice nekomunistických stran. ČSSD má pro ni ovšem dvě podmínky: přijetí myšlenky evropského sociálního státu a Evropské unie jako politického projektu. Přitom další možností je (podle toho, co zase řekl Právu), „vláda talentů, která bude hledat podporu napříč spektrem“. Podobně, a ještě rozhodněji se vyjádřil současný statutární předseda ČSSD Sobotka: „Nemyslím si, že bychom začali někde jinde než výzvou vůči ODS, případně lidovcům, pokud se vůbec dostanou do Sněmovny, na to, abychom si sedli za stůl a vedli dohodu o možném programovém kompromisu. „ Pokud by se kompromis nepovedl, dovede si Sobotka představit“menšinovou vládu soc. dem. a odborníků“. V žádné z uvažovaných variant však nefiguruje spolupráce s „touto KSČM“. Podle Mladé fronty Dnes ovšem měl Paroubek přímo na zasedání ÚVV uvést, že „strategie má být směrem k menšinové vládě ČSSD“, před voliči ovšem bude sociální demokracie vystupovat „konstruktivně“, jako strana, která je schopná domluvit se s ODS i s lidovci, dá jim však podmínky, které zejména pro ODS budou zjevně nepřijatelné. Vstřícnost vůči ODS je tedy taktickým manévrem. Skoro se mi nechce věřit, že by to poslední Paroubek opravdu řekl. Předstírat ochotu spolupracovat s někým a zároveň mu dávat podmínky, které nemůže přijmout, je nekorektní. A proto, když už to někdo chystá, neměl by o tom aspoň mluvit na veřejnosti (tj. před více než dvěma zcela důvěryhodnými lidmi), protože v Česku musí počítat s tím, že se to okamžitě rozkecá. Což se zjevně stalo. To je zase krajně neopatrné. Navíc Paroubkovi (pokud to opravdu řekl) zase až tak moc nevěřím. Kdyby se u podařilo dohodnout se s ODS na něčem oboustranně velmi výhodném, patrně by při jeho názorové pružnosti dřívější „strategie“ spadla pod stůl. Navíc zmíněný plán může být taktickým manévrem, který má uspokojit odpůrce koalice s ODS ve vlastní straně. Vzhledem k tomu všemu bude nejlépe tohle poslední Paroubkovo upřesnění jako celek nechat prozatím stranou. Je zjevné, že základní podmínkou pro plány, kterými se nyní zabývá ČSSD, ať už jde o velkou koalici nebo menšinovou vládu, je, že zůstane zachován současný stav, kdy ČSSD a KSČM mají ve Sněmovně většinu, a že ČSSD bude přitom o dost silnější než KSČM. Obojí se teď zdá být pravděpodobným (přitom větší propad ČSSD by znamenal posílení zároveň KSČM a ODS – KSČM by přetáhla část elektorátu sociální demokracie, k ODS by se vrátili otrávení voliči, kteří teď vůbec nechtějí jít k volbám). Příznačná pro českou politiku je postupná ztráta zábran vůči KSČM. ČSSD jich má méně než kterákoli jiná strana a méně než jich sama měla ještě před pár lety. Možná (zatím „mimovládní“, skrytá) spolupráce s komunisty se stala podstatnou součástí politického kalkulu. Úvahy o „napříč spektrem“ jsou mlžením. Menšinová vláda může existovat, jen když ji KSČM podrží při hlasování o důvěře (je nepravděpodobné, že by ODS s lidovci měli méně hlasů než ČSSD nebo že by ODS menšinovou vládu podpořila, zvlášť když předtím ztroskotá pokus o velkou koalici) a když pak na každý pokus o její svržení bude reagovat aspoň tím, že se její poslanci zdrží hlasování. Pokud bude tato první možnost otevřená, může ČSSD jednat s ODS (a taky s KDU-ČSL, bude-li chtít, na KDU-ČSL nejspíš nebude záležet) z pozice síly. Ovšem jen za toho předpokladu, že ČSSD bude silnější než ona. Pokud bude ODS silnější, a dosavadní průzkumy veřejné mínění na to vypadají, nemůže si dovolit hrát ve společné vládě s ČSSD druhé housle. S vytvořením velké koalice souvisí dále dva problémy: bylo by třeba, aby se obě strany dohodly na brzdách, které zabrání ČSSD, aby kdykoli se jí to bude hodit, hlasovala s KSČM, a na podmínkách spolupráce, jak je nastavil Paroubek. Je zjevné, že vzhledem k východoasijské výzvě budou muset evropské státy – a taky ČR – poněkud slevit z ambiciózního projektu „sociálního státu“, a že by ODS naopak měla přistoupit na projekt politické integrace EU (za podmínky, že nebude nijak narušena transatlantická spolupráce). Dohoda tohoto typu není úplně nepředstavitelná. Největší problém je, že předseda ODS Topolánek možnost velké koalice předem rezolutně a jednoznačně odmítl. Jistě, velká koalice je zlo, ale může to být za určitých okolností nejmenší zlo ze všech možných a zlo ještě únosné. Situace pro vyslovení definitivního pro nebo proti nastane až po volbách, lze ji učinit až na základě volebních výsledků a na základě toho, jak se k věcí postaví ČSSD. Bylo by ale krajně nešikovné, kdyby na sebe ODS vzala předem roli toho, kdo poskytne ČSSD alibi pro spolupráci s komunisty. Přitom samozřejmě platí, že nejspolehlivější způsob, jak takové spolupráci zabránit, je neumožnit komunisticko-socialistickou většinu v PS. Předchozí úvahy platí jen pro případ, že se to nepovede. 12. prosince 2005 |