ARCHIV

Proč miluji Vánoce

K tomu, abych sepsal tyto sentimentální řádky, mne podnítil článek české intelektuálky Heleny Třeštíkové v Mladé frontě Dnes. Vyšel 7. prosince a jmenuje se „Už zase přichází teror Vvánoc“. Tedy jak pro koho. Já například Vánoce miluji láskou neuvědomělého primitiva. Včetně toho shonu, co jim předchází. Odjakživa mne baví předvánoční úklid, provádím ho s chutí, protože vyhovuje mé nádenické nátuře. Na Vánoce musí být hezky a čisto. Na shánění dárků jsem si za totáče bral dva dny dovolené. Mé možnosti byly skrovné, většinou mi chyběly peníze (je pozoruhodné, že tento aspekt věci paní Třeštíková opomíjí), a když jsem nějaké sehnal, ukázalo se, že za ně není co koupit. K nákupu dárků mne vede zkušenost, že dostat dárek je fajn, a to i tehdy, když je to nepotřebná blbina. Člověk je rád, že někomu stojí za tu námahu. Per analogiam usuzuji, že jiní to berou taky tak. Pokud jde o vaření a pečení, specializoval jsem se na výrobu bramborového salátu. Docela mi to jde. Podstatně menší úspěchy mohu vykázat s koupí vánočního stromečku: zpravidla to bývá strašlivé koště. Ale i to koště se dá ozdobit tak, že jeho ohavnost není příliš nápadná.

Jak z předchozího vyplývá, nepatřím ke kritikům konzumní společnosti. Moralizování o ní se mi hnusí podobně jako paní Třeštíkové – nevím ovšem, zda ta shoda není náhodou jen zdánlivá. Vadí mi, když někdo o těch lidech, co před vánocemi zaplní obchody a nákupní střediska, tvrdí, byť i nepřímo, že jim jde jen o jídlo a o požitky. Považuju to za drzost. A že myslí taky na jídlo a požitky? „Nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit, protože mu nevchází do srdce, ale do břicha a jde do hnoje… Co vychází z člověka, ho znesvěcuje. Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost. Všecko toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka.“

Vánoce se rýmují s dětstvím. Samozřejmě že ne pro ty, kteří už v deseti byli intelektuály. V polovině minulého století to ještě byla slavnostní chvíle, při nichž se sešla široká rodina. Vzdálenějším příbuzným se aspoň popřálo po telefonu. Dnes lidé žijí izolovaně, scházejí se spíš s přáteli než s příbuznými, a spíš při jiných příležitostech. Nepřipadá mi to v pořádku, jsem primitiv konzervativní.

Hlavní problém je ale v tom, že když se řekne Vánoce, vybaví se paní Třeštíkové ruská kýčovitá prasárna o Mrazíkovi, která mi už půlstoletí pije krev stejně jako jí Vánoce. Mrazík k nám totiž přijel na tanku. A vůbec, patřím k té zpozdilé části naší veřejnosti, pro níž Vánoce nejsou Vánocemi proto, že mrzne, ale která drží na tradici, že se nám v ty dny narodil Spasitel. Chápu, že bez toho není všechno to hemžení kde zakotvit, není totiž žádný důvod k radosti. A asi proto taky považuji pouštění smažených rybích prstů po vodě (symbolicky, místo živého kapra), o němž paní Třeštíková píše, nikoli za roztomilý intelektuální nápad, ale za totéž jako vyhazování chleba do popelnice – tj. za hřích.

Z uvedeného vyplývá, že nejsem schopen si budovat „systém osobní obrany“ vůči Vánocům. Přesněji řečeno, ani mne to nenapadne. Zato chápu, když, jak uvádí paní Třeštíková, mluví o „teroru vánoc“ příslušník židovské obce. Jeho víra je trochu jiná než moje, i když se v tom podstatném obě velmi podobají. Má jiné svátky než já a má je stejně rád jako já Vánoce. Nikdo by ho neměl, byť i jen bezděčně, nutit slavit ty naše. Věří své víře stejně jako my té naší. To není problém. Problém je s těmi, co nevěří ničemu.

11. prosince 2005