ARCHIV

Budoucí proměny České republiky

V sobotu zasedal Ústřední výkonný výbor ČSSD a učinil několik rozhodnutí. Usnesl se na konání jednodenního mimořádného sjezdu strany v květnu, tedy uprostřed volební kampaně. Na sjezdu má být zvolen nový předseda, netřeba zvlášť zdůrazňovat, kdo to bude. Paroubek je dnes v ČSSD nezpochybnitelná jednička: sjednotil rozpolcenou stranu a vytáhl ji v krátké době z velké bryndy. Volba bude jen potvrzením faktického stavu. Navíc nový předseda získá nárok jednat s prezidentem o sestavení nové vlády. To je významné, Paroubek je po Zemanovi jediný člověk, který se dokázal Klausovi energicky vzepřít (Zeman se s ním ovšem navíc dokázal i dohodnout).

Zároveň podle rozhodnutí ÚVV dostává celostátní volební lídr (jaká náhoda, opět Paroubek!) právo škrtat v kandidátkách, sestavených krajskými konferencemi a schválenými ÚVV. Se souhlasem předsednictva strany, ovšem. I zde je jakési praktické pozadí: v neustále se zostřujícím volebním boji se nepochybně provalí – i na kandidáty ČSSD – nějaké skandály, a Paroubkovi se velmi osvědčila rázná personální opatření, která je likvidují už v zárodku.

Vykládat rozhodnutí sociálnědemokratického ÚVV jen takhle vyžaduje ovšem příliš mnoho dobré vůle najednou. Případ se škrtáním v kandidátkách je v první řadě brutální průnik demokratického centralismu do dosavadních formálně demokratických pravidel. Může se hodit k likvidaci oponentů. Česká politická strana (nejen ČSSD) potřebuje zjevně silného autoritativního vůdce (když o něj přijde – případ ODS – jde to s ní od deseti k pěti). Na druhé straně názorová pluralita s sebou nese hrozbu rozštěpení a paralyzuje výkonnost uskupení. Zřejmě proto se ÚVV rozhodl, že budoucí poslanci musí podepsat slib, v němž se zavážou podporovat stranu a hájit její zájmy. Co to znamená, podporovat stranu? Musí být názor vedení nebo názor většiny vždycky v souladu s jejími zájmy? Nebývá často správný názor zpočátku v menšině a není politické uspořádání v Evropě postaveno na tom, že zohledňuje tuhle skutečnost? A jaké budou sankce? Rozhodnutí je vedeno snahou udržovat stranickou jednotu pomocí klacku, který navíc není na první pohled nijak silný.

Česká politická scéna doznává v tomto roce jakýchsi proměn. V Zemanově kabinetu bylo spousta dosti výstředních osob, některých se expremiér musel rychle zbavit, jeden nešťastník skončil v base. Ale přesto: lidé jako dr. Rath nebo i ministr kultury Jandák (v současné době nejoblíbenější český politik!) by se v ní vyjímali poněkud neorganicky. Došlo totiž ke střídání stráží: Klaus a Zeman byli intelektuálové. Zeman sice nazýval novináře hnojem, ptal se, kdy už konečně bude možné zakázat Respekt a vydavatele Kudláčka, který vypsal odměnu na odstranění Václava Klause, navrhoval zavřít buď do blázince, nebo do kriminálu, a pokud možno do obojího. Ve skutečnosti dobře věděl, že Kudláčka ani novináře zavírat a Respekt zakázat nemůže ( nebo dokonce nesmí). Paroubek nám slibuje tiskový zákon jako řemen – prý podle německého a rakouského vzoru. Dr. Rath naopak odmítá následovat singapurský příklad (je skoro chruščovovsky ambiciózní, když chce zásadně překonat tak nesmírně vyspělou zemi) a hodlá nemocnice v krajích „zveřejnit“ (jakási obdoba ke „znárodnit“, to se po r. 1945 říkalo místo nepřitažlivého „zestátnit“). Vydělávat na zdravotní péči je totiž nemravné. Připomíná to slavnou tezi dr. Husáka z roku 1969 o tom, že hranice nesmějí být žádné korso (opravdu, proč by měly! A taky pak dvacet let nebyly).

Garnituru poněkud výstředních intelektuálů (Havel, Klaus, Zeman) vystřídali manažeři, odkojení normalizačním režimem, s tou vzdělanostní a morální výbavou, kterou jim doba jejich zrání byla schopna dopřát. Platí to pro ČSSD i ODS. Proces zlidovění politiky, její sestup z disidentského Olympu mezi normální lidi (sám o sobě velmi oprávněný) se svým nybatelům, Klausovi a Zemanovi, jaksi vymkl z rukou. Česká politika začíná vzdáleně připomínat jurský park. Po volbách, v nichž pravděpodobně ČSSD a KSČM získá opět většinu, bude tento proces nejspíš pokračovat.

Mladá fronta Dnes 12. prosince 2005