ARCHIV

Opožděný fejeton

Chystal jsem se napsat něco o nepokojích ve Francii. Chystal jsem se tak dlouho, až nepokoje naštěstí vyšuměly. Prozatím: protože přijdou nejspíš znovu, buď ve Francii, nebo někde jinde v Evropě a možná v trochu jiné podobě. To, co je z naší strany živí a povzbuzuje, totiž přetrvává.

Evropa už delší dobu žije jakousi podivnou směsí skepse a provinilosti. Američané šli, jak se nám zdá, do Iráku jen proto, aby mohli mučit nevinné teroristy a rozvážet je k tomu účelu do tajných věznic v podezřelých zemích. Francie si pouliční bouře zavinila sama necitlivou sociální politikou, která neumožnila (v drtivé většině nepracujícím) mladým muslimům žít na stejně vysoké noze jako (v drtivé většině pracujícím) Francouzům. Ať člověk pracuje, ať bojuje, vždycky je terčem kritiky – zvlášť od těch, kterým se pracovat už moc nechce a bojovat už zapomněli.

Evropská křesťanská společnost stála odjakživa na práci a na boji. Její předchůdci, Římané, si to zařídili pohodlněji: pracovali za ně otroci a bojovali placení žoldnéři. Fungovalo to do té doby, dokud si žoldnéři a otroci nevšimli, že Římany vlastně k ničemu nepotřebují. Pak byl s říší konec. Jenže v průběhu nové doby se jakoby ukazuje, že boj našich předků byl jen vršením zločinů, za něž je třeba se soustavně omlouvat. Lidožroutům, které jsme odnaučili jíst lidské maso. Středoamerickým polocivilizacím, kterým jsme zabránili, aby se samy soustavně vyvražďovaly. Dělo se to často krutými metodami. Ty se teď ukazují jako podstatné, potírání lidožroutství a masového vyvražďování jako nejapná výmluva.

A pokud jde o práci: Karl Marx přišel před stopadesáti lety s úspěšnou teorií o bytostné provinilosti manažerů vůči nádeníkům. Dodnes ji vědomě nebo nevědomě v Evropě sdílí spousta lidí.

Našimi ideály jsou sociální stát a multikulturalita. Obojí stojí na přesvědčení o rovnosti: totiž o rovnosti líných s pracovitými, schopných s neschopnými, hloupých s chytrými, zbabělých se statečnými. A slušných s darebáky, ovšem.

Problémy začnou, když se vyskytne komunita, která si svou jednoduchou, neprovinilou bojovnost zachovala. Například stoupenci islámského fundamentalismu. Naši předkové by se ptali: jakou myšlenkou jen ta bojovnost podepřena? Jaké má oprávnění? My ale víme, že všechny myšlenky jsou si rovné.

A problémy začnou taky tehdy, když se vyskytne společnost, která si zachovává pracovitost. Například komunistická Čína. Naši předkové by se ptali: k čemu ti lidé pracují? My však víme, že práci se ze zásadních důvodů musí klást do cesty překážky, pokud by ohrožovala sociální jistoty.

Pro člověka, který ničemu nevěří, je bojovat zločin a pracovat křivda. Nerozumí ani těm, co bojovali, ani těm, co pracovali. Stydí se za ně a cítí se provinilý. Provinilý se cítí právem. Protože ničemu nevěří.

4. prosince 2005