ARCHIV

Východní Evropa snese otevřené slovo

8. listopadu poskytl německý spolkový prezident Köhler listu General Anzeiger obsáhlý rozhovor. Je v něm mj. řeč i o poválečném vyhnání Němců z východoevropských zemí. Na otázku „Jak může Německo vzpomínat na zločiny vyhnání, aniž by se naši sousedé na východě museli cítit dotčeni?“, odpovídá prezident těmito slovy:

„Především musí být jasně řečeno, kdo rozpoutal válku a zločiny: bylo to Německo pod nacionálně socialistickým panstvím. Na toto východisko nelze rezignovat. Pak jde o to, postavit vzpomínky na útěk a vyhnání v celé jejich komplexnosti do evropského kontextu, abychom nejitřili žádné rány. To se může podařit. Vidím na všech stranách dobré demokraty, dobré Evropany a lidi, kteří chtějí, aby byla zachována a připomínána celá dějinná pravda.“

Chápu, že Němci – a tedy i německý prezident – cítí nutnost připomenout: my jsme začali s řetězem krutostí. Je ovšem dosti velký rozdíl mezi tím, kdo se korektně přizná, a žalobníčkem, který přistižen při darebáctví ukazuje na druhého a křičí: prosím, prosím, on začal. A v této pozici je bohužel řada východoevropských politiků. Ve skutečnosti žádná nelidskost, které se někdo vůči vám dopustí, nepředstavuje dostatečný důvod k tomu, abyste mu opláceli stejnou mincí. Dějiny nepředstavují jen nekonečný sled reakcí nemyslících rabiátů a choleriků na činy jiných nemyslících rabiátů a choleriků. Stojí také a především na činech lidí, kteří se svobodně rozhodují podle toho, co považují za správné. Vedou je důvody, ne příčiny, a tak se vysvobozují z řetězce příčin a následků.

To, čemu říkáme západní civilizace, stojí na několika zásadách, na něž jsme my na východě pozapomněli: že i nepřítel je bližní; že bližnímu je třeba odpouštět a na zlo odpovídat dobrem. T. G. Masaryk kdysi trefně poznamenal, že jde o zásady nejen vznešené, ale praktické. To je nepochybně pravda: umožňují totiž snižovat hladinu nenávisti ve společnosti a činí tak svět pro lidi bezpečnějším a obyvatelnějším.

Chápu, proč německý prezident říká to, co říká. Zároveň považuji - jako Čech - za svou povinnost připomenout, že ani největšími zločiny nelze to, co jim následovalo, ospravedlnit: lze to jimi pouze vysvětlit, a to je něco úplně jiného. Vůbec jsme v roce 1945 nemuseli udělat to, co jsme udělali. Měli jsme tisíc jiných a lepších možností. Sebevědomé společenství (a přál bych si, aby to české sebevědomým bylo) by nemělo slova o tom, kdo začal, brát jako alibi. Bohužel se tak velmi často děje.

A za druhé, metodická poznámka. Bylo by krásné, kdyby se o vinách minulosti dalo mluvit bez jitření starých ran. Bohužel je to nemožné. To, co je spojené s vinou, jejím uznáním a lítostí, vždycky bolí. Evropa je dnes – šedesát sedm let po Mnichově - znovu posedlá appeasementem. Jak to udělat, aby se na nás nezlobili: Češi, Poláci, a v daleko horším případě kraválisté z Paříže a organizátoři teoristických útoků v Madridu. Obávám se, že některé věci je lépe říkat přímo a otevřeně, než se je z přílišné ohleduplnosti snažit zmírnit, a tedy také zamlžit a znejasnit: ztrácejí pak totiž srozumitelnost a naléhavost. Také si je partner v dialogu může vyložit jako projev slabosti. Může se však taky právem cítit dotčen – proč ho ten druhý nepovažuje za schopna unést otevřené slovo?

Die Welt 1. prosince 2005