ARCHIV

Dopis rovnějších historiků

Minulé úterý se před užaslými zraky několika set tisíc televizních diváků, kteří právě sledovali Události, komentáře, otevřel zajímavý problém. Česká televize ten den přinesla zprávu o dopisu skupiny disidentů, převážně historiků (dopis však spolupodepsal i exprezident Havel) premiéru Paroubkovi, ministru Bublanovi a Úřadu na ochranu osobních údajů. Podepsaní si stěžují na to, že podle platného zákona č. 499/2004 Sb. o archivnictví a spisové službě jsou bez omezení zpřístupňovány mj. i svazky, které někdejší StB vedla o sledovaných osobách (a tedy také o těch, co dopis podepsali).

Chápu, že svazky mohou obsahovat i údaje ryze soukromého charakteru, že to postiženým bude nepříjemné (jde ovšem o zpřístupnění, nikoli o zveřejnění) a že svazky mohou obsahovat nepravdivé údaje (ne proto, že by si je StB schválně vymýšlela, ale protože mohla být mylně nebo nepřesně informovaná). Nikdo ovšem nebude obsah svazků brát jako zjevenou pravdu, nýbrž jako dílo suspektní a v mnoha ohledech nedůvěryhodné instituce. Proto v zásadě souhlasím s tím, co o věci napsal v sobotních Lidových novinách Petr Zídek. Zajímavá je však nejen podstata věci, nýbrž i okolnosti, totiž technika, kterou signatáři tentokrát použili. Vlastně bych se o ní ani nedozvěděl, nebýt vymožeností internetu, díky nimž každý může shlédnout starší zpravodajské pořady ČT. A tak nejen já, nýbrž každý z Vás, komu to tenkrát ušlo, má možnost se dodatečně seznámit s tím, co bylo v úterních Událostech,komentářích k věci řečeno, a zejména pak s pozoruhodným hysterickým výstupem profesora Jana Křena. Pan profesor pojednal moderátorku Sedláčkovou s šarmem vrchnostenského úředníka, který péruje poddaného (chápu, že na tzv. Vokovické Sorbonně, kde pan profesor za totáče – ovšemže ne za normalizace, ale předtím – působil, se pravidla slušného chování k ženám nepřednášela, ale pak měl přece dost času si tuto mezeru ve vzdělání doplnit) a zároveň z důvodů, které drtivé většině diváků (mně také) zůstaly utajeny, hrubě urazil svého kolegu Schovánka. Problém zuřivosti pana profesora je zjevně v tom, že zveřejněním informací o dopise byl nepříjemně zaskočen. Pan profesor upozornil na to, že o jeho obsahu nemůže hovořit bez souhlasu ostatních signatářů, adresátů a před uplynutím zákonné lhůty na odpověď. Toto lpění na formalitách překvapí právě u disidentů, kteří přece všechny své dopisy potentátům dávali bez zbytečných okolků k dispozici hned v okamžiku, kdy byly odeslány. Nabuzuje to jakési pochybnosti o kalosti jejich úmyslů, které mohou být rozptýleny až zveřejněním úplného textu stížnosti. Není to náhodou tak, že se o ní veřejnost vůbec neměla dozvědět?

Pan profesor se zaklíná, že nechce v žádném případě omezovat řádné analytické historické bádání. Ale kdo posoudí, co je řádné a co neřádné? Bude to pan profesor a jeho spolusignatáři? Jiřina Šiklová, další signatářka, která ovšem na rozdíl od pana profesora zachovala dekorum, zase prohlásila, že není možné, aby si na základě zpřístupněných materiálů každý mohl dělat závěry, a že zpřístupnění může být zneužito bulvárem a k politické kompromitaci sledovaných objektů. Nevím. Například pan profesor Křen a další podepsaní historici jistě nemají žádné politické ambice a nikomu tedy nebudou stát za to, aby je politicky kompromitoval. Taky si nedovedu představit, že by český bulvár měl zájem např. o nějaké detaily ze intimního života pana profesora v období normalizace (pokud je jeho svazek obsahuje). Zato leckdo může být – z ryze odborného hlediska – zvědavý například na to, jak se panu profesorovi coby signatáři Charty77 právě v letech hluboké normalizace podařilo odjet na roční odbornou historickou stáž v Brémách a po roce se vrátit zpátky: to je totiž výkon hodný Davida Copperfielda a zaslouží si proto být vědecky pojednán.

Tak tedy: řádné bádání omezovat nebudeme, ale není možné, aby si každý dělal závěry. Od toho jsou tady kompetentní, úředně posvěcení. Tedy my? Všichni historici jsou si rovni, ale my jsme si rovnější. Což je aplikace obecné Orwellovy teze na tento konkrétní zapeklitý případ. Jenže: žijeme opravdu pořád v bolševismu, byť třeba v tom „liberálním“, z šedesátých let?

20. listopadu 2005