ARCHIV

Komunisté a Evropská unie

Vedení KSČM se rozhodlo nedoporučit svým členům, aby v letošním referendu hlasovali pro vstup do EU. Komunističtí papaláši prý volili mezi třemi možnostmi: umírněné ano, umírněné ne, rozhodné ne. Pro umírněné ano byli „liberálové“ (Ransdorf, Dolejš, Rujbrová) – jak je dobře, že KSČM už nemá monopol moci a člověk necítí podvědomé nutkání investovat do těchto lidí nějakou naději! - , pro rozhodné ne „konzervativec“ Exner. Vedení zvolilo zlatou střední cestu.

Ve skutečnosti neměla KSČM příliš na výběr. Její členové i sympatizanti musí být dost pobouřeni už tím, že zjevně na doporučení téhož vedení dala většina jejích poslanců i senátorů v třetí prezidentské volbě své hlasy Klausovi a pomohli tak aspoň částečně stabilizovat nenáviděný polistopadový režim. To, že se s nimi Klaus v dosti zásadních věcech (církve, Němci, Američané) shodne a že jim taky zjevně něco slíbil, je jen slabá útěcha. Ostatně sliby, které jim učinil, určitě budou při jeho mazané vyčůranosti velmi opatrné, protože jinak by ho nesmírně kompromitovaly. Možná, že zůstane u takových „vstřícných kroků“, jako bylo jmenování komunistky do Rady ČT. Nechci to bagatelizovat, ale nedovedu si představit, že by to komunistům stačilo. Na odporu členstva a sympatizantů něco je: politika KSČM sice získává jakýsi přídech státotvornosti, ale ztrácí to, co bylo od počátku existence komunistické strany podstatou jejího image, totiž vystupňované destruktivní kverulantství, vydávané za zásadovost. A protože to drží stranu pohromadě i dnes, je otázka, zda ztráta neváží víc než zisk.

Druhá věc je, jaký může mít toto doporučení vliv na veřejnou podporu vstupu ČR do EU. Ransdorf a Dolejš naznačují, že otázka je ještě „otevřená“. Kdyby tedy v referendu hlasovalo jen vedení strany, hlasy by se asi rozdělily. V referendu se ale vedení KSČM rozpustí jako kostka cukru v moři, hlasovat budou členové a sympatizanti, a ti jsou podle průzkumů veřejného mínění z drtivé části už dnes zásadně proti. Rozhodnutí stranického vedení tedy pravděpodobně neovlivní nijak podstatně rozvržení podpory EU v české společnosti.

Rozhodnutí KSČM je navíc třeba přivítat. Měsíce a měsíce slyšíme jen o tom, v čem se české politické strany, a především KSČM, ČSSD a ODS, shodují. Tohle je po dlouhé době první vlaštovka rozporů v zásadní věci. Řečeno s komunisty, říká ČSSD vstupu do EU „rozhodné ano“, ODS „umírněné ano“, kdežto KSČM „umírněné ne“. V naší Národní frontě se objevila jakási trhlinka politické plurality.

Avšak neradujme se předčasně. Zdá se, že EU a celá západní politika je v hluboké krizi. Unie je pozdním plodem ruského ohrožení, které však už třináct let neexistuje. Snad proto jsme v posledních letech svědky ambiciozního pokusu přetvořit ji v jednotné evropské soustátí, jež by konkurovalo někdejším americkým spojencům. Protože je na to příliš slabá, vstupuje do nepřijatelných spojeneckých mesaliancí (Rusko, Čína). A k upevnění vnitřní jednoty a harmonie má sloužit buzerace slabších členů (Chiracovy výpady proti kandidátským zemím, které projevily chuť spustit se s americkými imperialisty). To vše v situaci, kdy je zároveň Evropa i Amerika ohrožena islámským terorismem, jenže Evropa o tom ještě neví. Leckoho u nás může tedy napadnout, že bychom si v EU proti nedávné minulosti dvakrát moc nepolepšili.

9. března 2003