ARCHIV

In memoriam Ilony Tóth

Tyto řádky jsou zároveň opožděné i předčasné. Opožděné proto, že souvisejí s maďarskou revolucí, jejíž nekulaté výročí se uzavřelo minulý týden, a se dny, kdy vzpomínáme na zemřelé. Předčasné z téhož důvodu, kulaté půlstoleté výročí bude příští rok, a také proto, že události, o nichž budu psát, se začaly odvíjet osmnáctého listopadu. Osmnáctého listopadu roku 1956.

Iloně Tóth, studentce šestého ročníku lékařské fakulty budapešťské univerzity, je přesně dvacet čtyři let a osm měsíců. Dvacet čtyři let a osm měsíců jí bude i napřesrok a za sto let: protože tolik jí bylo dvacátého sedmého června roku 1957, když ji v Budapešti pověsili.

Její příběh svádí k tomu, aby byl vypolštářován patosem a sentimentalitou. Ve skutečnosti je krutý, a jak se říká, „rozporuplný“. Spoustu věcí také zbývá doříci. A naneštěstí e stal klackem, jímž se v Maďarsku navzájem bijí po hlavě stoupenci liberálně socialistického a konzervativně národního tábora. V takových případech jde často věcnost stranou.

Pokud bychom vyšli z toho, co obsahují policejní a soudní protokoly, vypadá příběh takto:

Ilona Tóth vykonávala na podzim roku 1956 povinnou lékařskou praxi na interně nemocnice v Péterfyho ulici, v sedmém budapešťském obvodě. Když 23. října vypukly boje, přihlásila se do dobrovolné záchranné služby, ošetřovala zraněné povstalce a pomáhala jim se zásobováním. Poté, co počátkem listopadu revoluci rozdrtily ruské tanky, zorganizovala skupinu mladých lidí, která pomáhala novinářům Obersovszkému a Gálimu vydávat letáky a ilegální časopis „Žijeme“. Tiskoviny se rozmnožovaly na cyklostylu v nemocnici, po policejní razii a zatýkání se tiskárna a „distribuce“ přestěhovaly na nedaleké odloučené pracoviště, kde byla medička mezitím dočasně pověřena vedoucí funkcí. Na lůžkovém oddělení ukryla i několik lidí raněných v bojích s Rusy – těm jinak hrozila smrt.

Jenže revoluce už umírala ve smrtelných křečích, kruh kolem ilegální skupiny se stahoval, vládla nervozita a podezíravost. Osmnáctého listopadu večer přivedli dva Ilonini přátelé a spolupracovníci na oddělení člověka, kterého sebrali, protože jim připadal podezřelý. Důkladně ho zmlátili a při prohlídce u něj našli fotografii, na níž byl v uniformě rotmistra ÁVH – maďarské Státní bezpečnosti. Zadržený ovšem prý sice u ÁVH sloužil, ale v letech 1953-5 jako řadový voják (ÁVH byl jakousi kombinací StB a Vojsk ministerstva vnitra) a vyfotit v praporčické uniformě se nechal pouze z marnivost (podobnou fotku u sebe v těch týdnech mohl nosit jen naprostý idiot). Usoudili, že když ho nezlikvidují, celou skupinu udá (nepochybně by to byl taky udělal) a že ho musí zabít. Jenže zabít člověka je jednoduché jen v televizních seriálech. Navíc večer v nemocnici se nedá dost dobře střílet a ve sklepě právě pracovali Obersovszky s Gálim na časopise. Přivolali tedy přítelkyni medičku. Ta souhlasila, že nešťastníka je třeba umlčet. Přinesla anestetika, domnělého estébáka omámili, jenže se jí nepodařilo jej uspat injekcí do tepny a ani následně zabít injekcí do srdce. Pak musela odejít a jeden z obou mladíků oběť uškrtil. Nakonec – už s Ilonou – jej odtáhli na záchod, kde mu Ilona probodla srdce kapesním nožem. Při pitvě byla teprve tato rána udána jako příčina smrti. Pak mrtvolu zakopali na zahradě.

Hned druhý den vtrhla na oddělení kádárovská policie a Ilonu Tóth zatkli. Nejprve ji vyšetřovali jen na ilegální tiskoviny, teprve za čtrnáct dní došla řada na vraždu. Všichni tři účastníci se přiznali. Nato byl uspořádán spektakulární veřejný soud (naprostá výjimka v době kádárovských represí), kde své přiznání zopakovali. Oba mladíci i Ilona Tóth byli odsouzeni k smrti. Odvoláním k Nejvyššímu soudu ani žádostem o milost nebylo vyhověno. 26. června byli popraveni oba Ilonini přátelé, 27. června Ilona.

Tuto verzi událostí přijala za svou jedna strana politického sporu. I zde byly rozdíly v hodnocení – někteří mluvili o vražedkyni, jiní o tragickém osudu vlastenky a revolucionářky. Jejich názor, jak se zdá, podpírá skutečnost, že žádosti nevlastního bratra Ilony Tóth o rehabilitaci v roce 1990 nebylo vyhověno a s nálezem soudu se v roce 1994 ztotožnilo i Nevyšší státní zastupitelství. Ilona Tóth byla rehabilitována až po roce 2000 na základě zákona, podle něhož lze rehabilitovat i činy, kvalifikované původně jako kriminální, pokud byly v souladu s bojem za svobodu.

Druhý názorový tábor zastává názor, že proces je od začátku do konce vykonstruovaný, obvinění je nesmyslné a obžalovaní byli k přiznání donuceni brutálním násilím. Mluví se o maďarské Janě z Arku a ministryně spravedlnosti v Orbánově vládě Ibolya Dávid spolu s tehdejším předsedou FIDESZ Zoltánem Pokornim slavnostně odhalili před budovou lékařské fakulty sochu Ilony Tóth.

V případu je ovšem celá řada nejasných věcí: nevěrohodný pitevní protokol, který navíc v některých ohledech nepotvrzuje to, co vypověděli obžalovaní. Nejasnosti kolem identity oběti a doby, kdy byla zavražděna. Rozpory mezi tím, co obvinění vypovídali. Podivné výsledky psychiatrického a neurologického vyšetření Ilony Tóth, které nevyloučily (a ovšem ani nepotvrdily), že byla vystavena brutálnímu mučení.

Nedovedu posoudit, kdo má ve sporu pravdu: navíc jsem se seznámil jen s jeho publicistickou rovinou, prostě proto, že na víc nemám čas. Nemohu si však odpustit aspoň pár poznámek. Vycházím střízlivě z toho, že ten případ nemůže být úplně vycucán z prstu. Přitom ale zcela upřímně předesílám, že jsem ve věci zaujatý, a to velmi: nechat popravit ženu je podle mého názoru prasárna všech prasáren, navíc v tomto případě importovaná do Evropy z ruských stepí.

Poznámka první je metodická: to co je obsaženo v policejních a soudních protokolech z doby kádárovských represí, je třeba podložit dalšími doklady a výpověďmi. Tam kde se to nepovede (což je jistě častý případ), vznáší se nad věrohodností sdělení dosti velký otazník. A pokud nějaká osoba učinila ve věci dvě rozdílné výpovědi, jednu v roce 1957 a druhou už v době svobody, je třeba brát za bernou minci jen tu druhou.

Poznámka druhá se týká okolností. V Maďarsku dohasínala občanská válka, během níž se střílelo a byly tisíce padlých. Zabití udavače je za té situace věc přípustná. Dejme tomu, že šlo o tragický omyl. I takové věci se ve válce stávají. Mluvit o vraždě je nevěcné a přepjaté.

Poznámka třetí se týká rehabilitace: je to jakýsi odkaz Nikity Chruščova naší době. Bolševický režim v Rusku (a později satelitní režimy evropských kolonií impéria) trestal nejen ty, kteří se proti němu postavili, ale i „své“ lidi – ty druhé na základě vymyšlených provinění a vynucených přiznání. A ty je třeba rehabilitovat, protože režimu zůstali věrní. Ve skutečnosti je to naopak: úcty si zaslouží ti první. Ti druzí měli být potrestáni, ale za to, co udělali. Aplikujme to do jiné situace, pro nás ještě srozumitelnější: Josef Mašín byl hrdina, ale nikoho nenapadne mluvit o tom, že se stal obětí justiční vraždy a žádat německé soudy o jeho „rehabilitaci“. Josef Mašín totiž žádnou rehabilitaci nepotřebuje. V trochu jiné rovině nepotřebuje žádnou rehabilitaci Ilona Tóth. Rehabilitaci si naopak zaslouží László Rajk, komunistický darebák, kterého semlelo soukolí, jež sám dával dohromady a udržoval v chodu. Nebo jeho české obdoby, Slánský, Geminder, Reicin a jak se všichni jmenovali. A pokud se Ilona Tóth ve válce, v níž bojovala, dopustila krutého omylu a pomohla zabít nevinného člověka, má problém. Je to problém mezi ní a Bohem a světská spravedlnost je na něj krátká.

To je příběh Ilony Tóth. Už mi dlouhá léta leží v hlavě a jsem rád, že jsem ho mohl vypsat. Je mi jí strašně líto. Příběh svědčí o tom, v jak úděsné době jsme to žili. Byly země a byla období, kdy člověk musel mít pocit, že jeho místo je na šibenici. Děkuji Bohu, že jsem těch míst a těch časů zůstal ušetřen.

8. listopadu 2005