ARCHIV

České volební vyhlídky

Podle posledních průzkumů veřejného mínění to vypadá, že Česká republika v příštích volbách zapadne zase o něco hlouběji do nestandardní situace, v níž je prakticky od roku 1996. Ve volbách do poslanecké sněmovny roku 1998 jsme se o vlásek vyhnuli tomu, aby komunisté se sociálními demokraty získali ve sněmovně většinu. Ustavil se systém, spočívající na třech silných stranách: ODS, ČSSD a KSČM. „Pravicová“ většina sice formálně existovala, ale nedala se politicky využít. „Velká koalice“ ČSSD a ODS byla všeobecně pociťována jako nenáležité řešení. Výsledkem byla opoziční smlouva.

Od roku 2002 už mají sociální demokraté spolu s komunisty pohodlnou většinu. Bylo však ještě možné vytvořit jinou než „velkou“ vládní koalici bez účasti KSČM. O její stabilitě škoda mluvit.

Teď, tři čtvrtě roku před dalšími volbami, se rýsují dvě možná řešení: velká koalice nebo menšinová vláda s podporou „napříč politickým spektrem“.

Paroubkova koncepce příštího vládnutí spočívá v tom, že v zahraničně politické a bezpečnostní oblasti (NATO, EU) se jeho menšinová vláda opře o ODS, v hospodářské a vnitropolitické bude spolupracovat s KSČM. Je postavena na dvou mylných předpokladech: za prvé, že ODS nezbude nic jiného než podporovat vládu, která v důležitých záležitostech jde čelně proti jejímu programu (ztratila by veškerou zbývající věrohodnost) a že KSČM je strana jako každá jiná. Představa, že pan Paroubek bude současně tahat za nos nejen Topolánka a Filipa, ale také českou veřejnost, které předloží potěmkiniádu s „vládou talentů“ (mix 2/3 sociálních demokratů a 1/3 nestranických odborníků) jako paraván, který má zastřít, že se v podstatných věcech opírá o komunisty, je naivní. Představit si lze leccos, že by to mohlo dopadnout dobře, sotva.

ODS jde po třech úspěšných, leč dílčích volbách vstříc Pyrrhovu vítězství. Ve straně není nikdo, kdo by dokázal překročit Klausův stín. Chybí výrazné osobnosti a ideologie tak účinná v roce 1992 se dávno vyčerpala. Pokud jde o zahraničněpolitické koncepce, je proti ODS i Paroubek realista. Strana působí dojmem vnitřního kvasu, v němž spolu navzájem soupeří nuly, přičemž nejde o zásady, nýbrž o koryta.

Pozoruhodné je, že v tom, co nás čeká, se KDU-ČSL nejspíš stane zbytečnou. Musela by se silou aspoň vyrovnat KSČM, což je u strany, která má v názvu křesťanství, a ve společnosti, která je přesvědčena o tom, že povstala z opic, nepředstavitelné. Pan Kalousek vsadil na ODS a zdá se, že chybil. Karta, na niž vsadil jeho oponent Svoboda (vedoucí garnitura ČSSD anno 2002) už dávno spadla pod stůl. Bude příští čtyřleté poslanecké období pro KDU-ČSL poslední?

Prezident nastoupil svůj úřad s představou, že se silnou a loajální ODS v zádech a se slabými oponenty typu Špidly a Grosse snadno dosáhne toho, aby se významná část vládní politiky vytvářela na Hradě. V posledním konfliktu s Paroubkem utrpěl potupnou porážku. Octnul se v defenzívě, ukázala se faktická slabost jeho pozice.

Tak vypadá situace dnes, tři čtvrtě roku před volbami. Za tu dobu se může mnohé změnit, ale Paroubek je v relativní výhodě: nesmí jen nic zkazit, a dočká se uskutečnění svého snu: menšinové vlády s komunisty v zádech.

V této chvíli je věru těžké fandit některému z aktérů české politiky. To je velmi příznivé pro nezaujatého pozorovatele české politiky (není rušen nemístnými sympatiemi). Pro občana je to ovšem stav dosti zoufalý.

Mladá fronta Dnes 7. listopadu 2005